“When you all enter this path and begin living like us, being able to share everything with each other, being able to work and to give your work to the whole, but all of you, it will make a difference. ...”
“Ptaah, the commander of the Cosmic Squadron from Pleiades.”
Ivo A. Benda July 1997
www.angels-heaven.org
www.cosmic-people.com
PRAYING OUR CREATOR AND FRIENDS FROM SPACE
FOR A TV CONTACT
IN ORDER TO ENABLE OUR COSMIC FRIENDS – ASHTAR SHERAN AND OTHER COSMIC PEOPLE FULL OF LOVE – TO APPEAR IN OUR TELEVISION, IT IS NECESSARY THAT MANY PEOPLE MEDITATE FOR IT AT THE SAME TIME. THEREFORE, WE WILL MEDITATE AND PRAY WITH LOVE AND HUMBLENESS TO OUR BELOVED CREATOR AND OUR DEAR COSMIC PEOPLE FOR THEIR APPEARANCE ON ALL TV PROGRAMS.
THIS PRAYER WE SHALL SEND OUT EVERY SUNDAY AT 10 P.M. FOR AT LEAST 10 MINUTES.
Motto:
Communications with peaceful
extraterrestrial beings are at full pace …
With love, Ivo Benda.
Dedicated with love to all peaceful people of Earth,
to our cosmic friends and to our Creator; who I love so much.
Dear reader,
together with Miloslava Drsková, I have been asked by our extraterrestrial friends (mostly from Pleiades, but also from elsewhere – planets Erra, Tasiila, Riddh, Zetor, Ajacit, etc.) to publish these „Talks with teachings from my Cosmic friends”, which I’m doing gladly and with love.
Since my childhood I’ve been longing for people from outer space, and now I managed to realize this desire in the form of this book.
I would like to assure you that the civilizations with which we converse are immensely peaceful beings, very similar or almost identical to us in their appearance, and they represent a part of a huge community and society of many other civilizations in the entire Universe. They are our older brothers and, for example, our predecessors are partially common with Pleiadians (among other intelligences).
Just in our Galaxy are some 2,000,000 of such civilizations. Governing body of our Galaxy is located in the constellation Aquarius and is represented by the HIGH COUNCIL in PETAL, the oldest member of which is GORLOJ.
It is important that the people of our little, but spiritually highly developed country (Czech republic – translator’s note), have the opportunity at these times to learn about these civilizations, which want to make contacts with us on a larger scale. In addition, they want to warn all peaceful people (who care about this) of high danger on the part of the Forces of darkness. These are the rascals that are performing massive abductions of people in the USA and another western countries. They plan to do the same on a mass scale also here in our little country.
Those people who will familiarize themselves with the counsels and advices (see the attachement) will be able to orientate themselves much better in this opaque world full of evil. Our planet Earth, including our little Czech country, is in great danger.
Books published so far in the Czech republic (except of UFO: Contacts and UFO: And Still They Fly…) and articles in the Magazine 2000 have opened eyes to many, but only a little bit. As people look at the pictures of those rascals with big black eyes and reptilian bodies, as they read articles about ship crashes and abductions, they inadvertently send lots of these thought impulses out to the entire outer space, and thus massively attract to them these rascal civilizations with evil intentions. This is due to the esoteric law that holds in the entire Universe – “same attracts same” !
Therefore I would like to add these “Talks with teachings with my Cosmic friends” to your library, so that the people of your country and of the entire Earth, who are so loved by the extraterrestrials of the Forces of light, have an opportunity to acquaint themselves with these loving extraterrestrials and later establish telepathic and possibly personal contacts with them.
Everything that is presented here is approved (corrected) by our friend from Cosmos. All that we are doing here, every word, my and your sight, is watched and recorded thousand times. Be sure about that ! We are being watched by millions of cosmic civilizations. Everything that we do, feel, or think is being constantly watched. This is necessary for the reason that we are doing a pretty big mess here, and, at the same time, they draw lessons from our actions or sometimes they have fun, too. They like, among others, our czech music (especially from the times of “socialism”), our humoristic scenes, literature (e.g., Babička – The Grandmother – written by Božena Němcová is highly valued by them) and our fairy tales (which they let their children watch, too).
They evaluate the present time of capitalism in the Czech countries as steps backwards. However, by this they are not saying that “socialism” was okay.
Moreover, I would like to notice that the first official offer for establishing a new order (do not confuse with NWO – totalitarian new world order) – a new, sustainable, peaceful, positive style of life in all aspects in harmony with all creation on the basis of love and wisdom – from the Forces of light took place on 20 February 1954 at the Muroc AFB (today Edwards AFB) base in the United States. Extraterrestrials from five ships from planet EISA from Betegueze star in Orion personally proposed this offer to President Eisenhower. They were rejected.
You, dear people, who do not understand why the media and press do not want to publish these true information without censorship and distortion, do not marvel at it. This is because our planet Earth has been for 300,000 years under influence of the Forces of darkness. Thanks to the beginning of Age of Aquarius (planet Earth and the entire solar system is entering the photon belt of our Galaxy), our environment is being massively flooded by lots of fine-vibratory energies from the Central Sun in the center of our Galaxy. The body of our Sun together with its corona has been embedding into the photon belt since the beginning of 1998 and this will take place until 2001. In this environment, under such conditions, we have a unique opportunity to get out of the influence of the Forces of darkness (of their low-vibratory thought – mental – impulses), we can change from puppets to true free Cosmic men, who are allowed to freely travel all over the Universe, learn about and make friendships with a myriad of other peaceful civilizations, and work for our Creator. Through religion and other information channels, the Forces of darkness have constantly imposed on us an idea that they are our creators, but this is not true, for they simply forgot who had created them. (That’s why they are Forces of darkness, for the Creator is love and light, and they act and behave in just the opposite manner.)
Hence, dear people, I – Ivo Benda – am appealing that you stop being puppets and become true people just as you were created by our beloved Creator.
There are many universes, and every universe has its creator, and above all them is one Prime Creator – The Most High – The God-Spirit – the highest love, wisdom, good, truth and intelligence.
The Creator creates Universes in order to create beings who will have the same abilities as he does and who will create their own universes in the future. The best way is to turn to our within, for every man is an universe itself and a part of our Creator. Every man has in his within a vast amount of information; much more than anyone can ever imagine. Multidimensional beings – MDBs – (there are 12 of them including us) have their own information channels (chakras and DNA helices in physical body cells) within them. We are the third MDB. The other MDBs long for the connection with us, and therefore every man is addressed by his MDBs. So don’t hesitate and establish contacts. This is the purpose of these “Talks” too; it’s just needed to satisfy certain conditions – see the attachment.
To the book itself:
The books goes out when, as of 6 July 1998, a part of the messages have already been read by some 950 million people in the world, 3.6 million people out of it in the Czech countries. 670,000 people communicate with the Cosmic people. The book has been spread in the samizdat form by copying single-paged A4 sheets. This book helps establish a link with the Cosmic people just by simple reading, for the reader is watched by the Cosmic people and streams of love are sent to him. While reading the book, the reader more or less uplifts the vibrational level of his spiritual and physical body, and so he contributes to creating a fine-vibratory field of love on planet Earth. Just by mere thought that the reader sends out to the Cosmic friends, he can greet them, touch them, caress them, or tell them his opinions. In case one fulfills the conditions of contact (see below), one can write the messages with paper and pen (it is advisable to record the place, date and time), and read it afterwards. It is also possible to communicate without pen.
This kind of literature is being published here for the first time, the book consists mostly of the original, verified messages in groups of people all over the Czech countries. In order to retain the maximum originality of messages and minimum distortion of information (which may originate during transmission and reception of information between the two beings), no text corrections in the received messages are performed !
In libraries, the book will probably be placed to the UFO literature section; however, it would deserve a section on its own, since this is not UFO (unidentified flying objects – material objects), but these are sentient cosmic beings – SCB.
The messages are transcriptions of originals, which I – Ing. Ivo A. Benda – am liable for.
In conclusion, I emphasise it is necessary to love a lot, to spread love, so that we can advance to the higher worlds. No material, physical technologies will help in this way; this is one of the tricks of the dark T-shirts.
Tremendous new opportunities in the Universe will then be opened to us – the cooperation and beautiful relations with loving, peaceful civilizations; immense possibilities and opportunities of knowledge. Compared to this, our present earthly life is merely living in darkness and ignorance. The man himself is “the best instrument”, to speak in a limited material tongue, he is an Universe in himself, and just through love and humbleness toward the Creator can one grow to a higher level of being where one will be really free. Free in the sense of feeling and thinking, as well as in the sense of freedom of knowledge and travel all over the Universe. The Cosmic people are within us, they are our MDBs, so it is not necessary to search for them in a distant space. I believe that you, the reader, will sense these beings when you begin striving for it, and I believe you will establish contacts and build beautiful relationships with them just like I did. I always have a great joy when I feel the Cosmic friends in me, when they are helping me in various life situations.
No money, no translations from foreign languages are necessary for communication with them. No official permission is necessary for personal, face-to-face contacts with them. What is only necessary is your sincere desire, love and humbleness, and peaceful, decent life.
Thank you for understanding, with love,
Ing. IVO A. B E N D A
Processing, design and format of texts by Ing. Ivo A. Benda.
August 27, 1998. Czech countries, Europe, planet Earth, fourth sector = Bella, Universe. First edition.
CONDITIONS OF CONTACT WITH THE COSMIC FRIENDS
www.angels-heaven.org Message 1603. Ivo A. Benda February 26, 1998.
Motto: Contacts with peaceful extraterrestrials
in Czech republic are at full pace ...
Dedicated with love to all peaceful people of this Earth and to our Friends from Space.
Dear reader,
I would like to present you the conditions of contacts with FRIENDS from Cosmos and with our Creator. Those of you who have too materialist thinking and have your sentiment inhibited, focus on removal of these barriers.
The conditions here are actually conditions of abidance to the Cosmic Laws of the PRIME CREATOR OF EVERYTHING AND EVERYBODY, and thanks to them, you will increase and stabilize your vibratory - spiritual level. Cosmic people long for contacts with every Earth man who fulfills these conditions. As of 6 July 1998, 670,000 people in the Czech Republic have experienced such contacts. After fulfillment of these conditions, everybody can contact the Creator, too.
1. Live a loving, harmonious, well-ordered and spiritually - sentimentally founded life. Love your Prime Creator of everything and everybody, your Spirit and physical body - by this you love your Creator, for you are part of him/her. Don't drink alcohol excessively, preferably not at all; don't smoke cigarettes excessively, preferably not at all. Forgive yourself and your fellows.
2. Love other human beings, even those who harm you, for they do only what they can.
3. Love all other creatures, the "living" and "non-living" ones, i.e. nature, plants, animals, and the planet Earth who is a higher being than ourselves.
4. Reduce eating of meat to minimum, best no meat at all.
5. Eliminate - destroy any negative literature, i.e. books and magazines about wars, eroticism and negative extraterrestrials (UFO - abductions, crashes of ships, etc.) – they are irradiators of the coarse-vibratory energies.
6. Don't read negative books and magazines, don't watch negative movies. It's recommended that you ignore politics since it's full of coarse vibrations.
7. Don't possess excessive property (2 and more houses for yourself, 2 and more cars for yourself, etc.)
8. Help people in need according to your possibilites.
9. Work unselfishly for other people at least in the matter of spreading information about Friends from Cosmos (in a moderate, unobtrusive manner).
10. Don't harm other creatures.
For such contacts you need no radio telescopes, no projects CETI or SETI !!!
One can ask for a contact with these words:
“Dear Creator, the beloved one, I'm asking you for a contact
– with You (easier contact)
– with my cosmic friends, with Ashtar, Ptaah, ...”
At the same time, it is necessary to have the purest thoughts and love in the heart, a pen in the hand and paper prepared. While writing, beam with love and don't insert your own thoughts and, especially, doubts. The best communication is IN THE MIDDLE OF YOUR CHEST via 4th – the heart chakra ("in spirit", no hearable voice), which, when open, serves as a filter from negative entities; or via 7th chakra (hearable voice), but there can be the both sides, i.e. also negative entities – more intuition-intensive! Wish you a lot of joy, edification and lovely experiences at building-up of friendship with Cosmic People!
FORGIVENESS
ONLY GOD (CREATOR) HAS THE MIGHT TO JUDGE OR FORGIVE US, THE HUMAN BEINGS.
WE, HUMANS, INDULGE OURSELVES IN ILLUSIONS THAT WE CAN REPLACE GOD IN JUDGING MOTIVES AND BEHAVIOR OF OTHERS.
THE ONLY HUMAN THAT I HAVE THE RIGHT TO JUDGE OR FORGIVE IS MYSELF.
THE BEST THAT I CAN DO WITH OTHER PEOPLE IS TO ACCEPT THEM EXACTLY AS THEY ARE.
FOR THEY ONLY DO WHAT THEY CAN.
In the psychological, religious and metaphysical spheres the “Forgiveness” became a subtle theme. Or, in other words: “It is simpler to forgive than to confront somebody face to face.”
Many people are delighted at the possibility of disburdening them of past abuse and pain by means of forgiveness, and they do their best to convince themselves that they are more perfect than those who are more wrong than themselves. They take all the courage to forgive those who they are convinced have caused them pain.
Does it work ? Will the cycle break ? Will this form of justifying oneself ward off the tide of past abuse and paing ?
Well, for most people indulging in this “application of a sticking plaster” to heal the wounds of life, … let’s say, it works. Or at least for a moment.
But does it eliminate emotional effects of memories of stressful, painful situations, which underestimate the “feeling of a need” to fogive ? No, it does not. Smouldering pieces of coal are still ready to ignite the flames of ashaming and accusing oneself as well as the others.
What actually occurs in the meantime, when forgiveness seems to provide us with relief for a moment, if the same anger, fear and feeling of separation returns to chase us with the same questions ?
Why “it” worked ? Why are we struggling again with the ever-recurring feelings ? And, should forgiveness not to work, what works then ?
Forgiveness may give us a sensation that something has ended, but unless we unblock memories that have caused mentioned negative feelings, we will still be left at the mercy of them.
And… is there actually an alternative of forgiving others the sinful acts they committed on us ?
FORGIVE YOURSELF
The first alternative begins by healing yourself – forgive yourself. What and why ? The answer is very simple and exceptionally reliable. For many, it can however mean something entirely new.
You are the one who feels pain and/or is ashamed. You are the one who continues in your undesirable (negative) emotions and reactions.
Haven’t you already become ill of your suffering ? It is yours, no ? You are the man with a “problem”, because you feel it as a problem. And only you can do something with it.
FORGIVE YOURSELF for allowing this negative influence to continue.
FORGIVE YOURSELF that, just like you PUNISHED and TOOK VENGEANCE UPON YOURSELF, you took vengeance upon others, made them feel ashamed, accused and punished those who abused you.
FORGIVE YOURSELF for making use of the abuse for JUSTIFICATIONS of wasting a big part of your life in unsuccess and doubting about yourself
FORGIVE YOURSELF the lack of awareness and the willingness to lie to yourself, which caused your accessibility to abusing, through which you suffered.
FORGIVE YOURSELF for your conferring a status of sacrament to yourself for the virtousness of suffering.
FORGIVE YOURSELF for your forgetting about your own POWER.
FORGIVE YOURSELF that you waived your own power and yielded it to others.
FORGIVE YOURSELF the assumption that forgiving changes for the better anyone but you.
FORGIVE YOURSELF that you evaluate and judge other people’s lives but not your own.
FORGIVE YOURSELF that you conferred a status of victim to yourself.
The real problem is that the abuse that caused you pain could not occur without your participation. This abuse can continue only with (either willing or unwilling) consent of a victim.
After all, if it comes to “Abuse”, we all have sinned. If we look at the subject objectively, we all guilty of abuse.
This is just a little part of the work on oneself, which is necessary for our best understanding and sensing of this book’s content. The field – which I recommend to you – is called KINESIOLOGY, i.e. ONE BRAIN. Once we begin to work on ourselves (and not on material things) and once we have certain results, we will be allowed by our Creator to advance to higher worlds, not otherwise. The same holds also for the contacts with the Cosmic people – this I am emphasizing to those who are waiting for “physical evidence.”
Several groups in the Czech countries work using this method at this time, and they are guided by the Cosmic people of the Forces of light, especially by Ashtar Sheran, a high spiritual being, the commander of the Grand Cosmic Squadron which is in charge of this part of Universe where our solar system with our planet Earth is located.
This I am stating here for the reason that today there are many “healers” who heal without higher beings, or even with beings of the Forces of darkness, and whose “work” results can be recognized much later after the “healing.”
With love, Ivo Benda.
Messages received from the Cosmic people of the Forces of light – the Angels of the higher (heavenly) worlds – who work for the Creator
Contactees: Miloslava Drsková, Ing. Ivo A. Benda and many other people of Czech countries.
Method of trasmission: Telepathic writing, through heart chakra. (Unlabeled messages were received by Miloslava Drsková.)
Note: The style of speech, the form of expression, the vocabulary that the Cosmic friends use in their communication with a contactee are adapted to the contactee’s innate style of speech, expression and vocabulary.
1. Modern life. December 1994.
“When you all enter this path and begin living like us, being able to share everything with each other, being able to work and to give your work to the whole, but all of you, it will make a difference. What happened few years ago is past and they proceed this way. It is very bad to long for something undeserved. (Privatization after end of Communist era). Everything belongs to Creator, we and you are His children, too. As I said, people are taking steps backward, not forward. Only you, Miluska, are progressing and few people with you. An advanced person, who enters the universe and understands us, understands so this law of Creation and such a man we can contact in this manner, and later in person. You know that after years the man can see us from Earth. So, continue your study of this teaching. It means to live and work with the awareness that you do not live only one life, but you enter into another life after this one; you determine this yourself by every day of a good deed, or with the knowledge that you have a reason to live. Not only for people, but also for yourself. I mean the life after this one. And therefore we love the nature so much. To love the nature is to love our Creator. This is the right religion, this great respect, and then you live a wonderful modern life. Modern life is love to everything and to all and a fruitful work.
Then the technologies may come in, and they are utilized in this way, and at the same time we have everything so clean. Our technologies proceed hand in hand with this true spiritual teaching. That’s it. It’s just needed to understand it, not like they are doing it here on Earth. Religious leaders and this power machinery hinder you – the people – from this, from your progress both in spiritual sense and in technical sense. As a result, you live in such an ignorance. Only understanding of this true way out will help you, nothing else.
Ptaah, the commander of the Cosmic squadron commander from Pleiades.”
2. About life on the planet Erra.
“When the body is sick, it asks for its own, this happens to us, too. But such a man is immediately in the care of experts, and how they care ! Older people strive to be useful as long as possible, our work is not hard after all, and so everything is as it is supposed to be. Work, relaxation, entertainment mostly in the nature and not like in your countries – entertainment during nights, and television, as we can see every day. We have many places of entertainment for young people. Communal libraries, halls, where our people are educated by means of the most modern techniques. Even the universe is demonstrated to them in a plastic view. The technologies and actually everything that one should know is accessible to all. Not like here, as you have recognized. And our young people are interested in so many subjects. But everything happens in the day-time, and at night we have a calm sleep. Before sleep, we do a quiet, sincere meditation, and that’s enough. Otherwise, we celebrate day while working and entertaining ourselves in an useful way. There are pedestrian precincts everywhere. That’s how our time looks like. Day by day we study, educate ourselves and offer our work to our Creator. Teachers are teaching our young ones, and how attentive they are ! My teacher was so kind. They talk to us in similar way like I or my people speak talk to you. It is not like on your planet. You change day into night. But we keep vigil only when we desire to gather informations about the universe; then we observe it at an astronomical observatory analogously as you do. Everything happens differently in the day-time. This nightly noise is not good for your health. Over there is always tranquillity, the nature rests, and we conform to it, too. Work, education and entertainment during the day, rest at night. You – people – often can’t sleep because you are afraid what would happen tomorrow, and that’s bad. Respect the law of Creation as we do, conform to the universal order, and you will feel so good as we do, too. Therefore we are delivering this teaching for all your people who desire and do live like people among you.
Ptaah, the commander of the Cosmic squadron commander from Pleiades.”
3. Yeti.
“You asked about Yeti; he does exist, he is something between ape and man. He wasn’t here before, because he was transferred here from another planet, and now he is here. He would become extinct on his home planet, and he was quite intelligent. And the work of our researchers consists also of help to another creature, so that it can survive, and these mountains on your planet suited his needs. So we did it. He is used to mountains, and so he lives and will live there. He will not harm anybody, he will rather hide. He is clever in some ways. But it was long ago that they placed him here.
As I mentioned, we are doing peaceful work. We are helping not only to people, but also to creatures of nature if they or their home planet is in danger of extinction. This is the law of Creation, and so we respect this so much and we are happy that in our ships we can travel through space and time and be of help to all. We appreciate and value, indeed, that we can see a diversity of life on various planets, yes, and that’s the idea of research and exploration – to save, to be of help where necessary, and this is so and will be so. This is the right way and future of humanity, too. Not to scuffle one another, but to help not only oneself, but particularly to others, for peaceful living of ease. Then you would have the same opportunities as we do. We are helping not only people, but we gladly help also to precious species of animals for their survival. We do not behave like you, people of Earth.“
Ptaah, the commander of the Cosmic squadron commander from Pleiades.”
4. The seasons of the year.
“Yes, we have changing seasons in our worlds, too, because the nature also needs to rest, but it is not like on your planet. We have snow at some places, too, and it is such a pleasure for our people, they are enabled to enjoy it all, our mountains are so beautiful, everything is kept so clean that we have a real delight of that. Not like some people of your worlds. Our industries are only in inhospitable areas. Our seasons are balanced and mild, we live over every season with ease and enjoyment, every time something new takes place, our nature is so much loved at any time that we talk much about her, and our women and children adore her so much. We love everything – the time when everything blossoms, but also the time of autumn is so beautiful, in your world many people lament over that, but for us it’s unthinkable, we have so many interests, we always do some activities, and the winter time we usually spend by educating ourselves. We have not only books, but also the screens that you have, and we use these for presentation of things from nature, and when our explorers come back home from another planets, they bring many things with them, and we are shown all that on our screens. Our people are very interested in other planets, in their life, not only social life but mainly natural life. Everybody wants to see the nature on other planets, and many people of ours feel sorry for your planet Earth. Many people of ours become “travelling researchers”, just like I did, because we want to help poor people whether they accept it or not. Our people simply burn with desire to help, for they know that by doing this they help our Creator, and this way acts every true man in the Universe. You, people of Earth, can also join, and everything will become healthy just like on our planets.
Ptaah, the commander of the Cosmic squadron commander from Pleiades.”
5. Declaration.
I desired to narrate so much,
but nobody desired to listen.
Because they do not care about anything,
except anybody’s moneybags.
They are not interested in nature,
they are not interested in love,
and so, with this mind,
I remain utterly solitary.
Miloslava Drsková
The answer:
“Our beloved, somebody does care,
you do know, that you are not alone here.
We did reach you from another planet,
where so many are hungry for affection, too.
We are flitting across the sky,
we are looking for such people.
So, you are not lonely,
we desire to hear your narration.
Cosmic friends.”
6. Conversation. August 1995.
“You took a glance at the nightly heaven, did not you? We are just now flitting across the sky, I will fly over, too. But now I was exactly where you looked; you see, that is our station, you know, and inside I dwell with my people, you know, and thence you receive our impulsions. We sit down and continually observe the Earth, what you are doing. This is our observation post; it looks like a star, you know, but it is not a star. And, when you see those flying points, you know, these are my people, and I’m there, too; we orbit around your Earth all the time, or we move somewhere else, even home, you know, but the majority of our people is here, because you (Earth men) are causing a big mess here and it is necessary to keep an eye on you and record it all, you know, particularly at the present time, you know. Our researchers in the biology-medicine branch conduct their research here or help people unobtrusively, and you belong to them. And this is one of our tasks we are to perform here, you know, and we are doing everything voluntarily, you know, because it would so beautiful if you could join us, and then this planet Earth would shine with glory, too, as does our planet Erra or other planets, you know, and we could come and stay here among you to teach you how to live, as you, Miluska, already know.
Ptaah, the commander of the Cosmic squadron commander from Pleiades.”
7. Conversation. August 1995.
“I’m very surprised why are those people still speculating so much about it, although the man does have his record, so, why? They are searching for those mysteries, as they call it, without any reference to spiritual teaching. But it is funny anyway, so that we managed, that it was sucked up for our laboratories, which are similar to yours, it is possible, somehow, and those people still speculate so about it. Our explorers in that biology-medicine branch research what you have here, how you maintain yourself, and research in natural science is analogous. The sampling happens all along, especially in maturation season, and then many of our people fix here, in addition, these pictographs. Otherwise we have worked in the world enough, that’s right, but now just here. But we will be working here continually, we enjoy that, I’m accustomed to that, you life is constantly scrutinized.
Quetzal, second-in-command of the Cosmic squadron from Pleiades, but only here on the stations around Earth.”
8. Fragment of conversation. September 1995.
“The pictograms are symbols or coats-of-arms of our planets, we are doing that through force fields. We prepare the symbol and then instil it in there. But this is not done by ships, but in a different way – a blast wave is produced which then impresses the pictogram. You remember as it embraced you once in the past? This is the same, we make a spiral from force waves and then impress it, you know, and this we do while hovering in the sky, you know.
Jamahama, the researcher/explorer in the biology-medicine branch.”
9. Mysterious circles afield.
I confided to one
my new fiend.
Tell me, please,
what is the cause of those circles,
which at times appear,
here afield.
Miloslava Drsková.
The answer:
„As if you took a stamp,
and marked a letter.
This is our sign,
to people on the Earth,
to know that we are here.
Haating.“
10. “Haating’s love.
If you would feel sometimes at night,
that somebody caressed you.
If you would be shaking,
and at the same time you would be in bliss.
So, that was me
or my fellows,
who flitted across this sky,
just when you were sleeping.
Believe me, my beloved,
you were touched
by God himself.
Haating.“
If you would feel sometimes,
that somebody caressed you.
If you would feel sometimes,
that you are in bliss,
you would feel my fellows,
you would feel just them.
Just my cosmic friends,
come down constantly,
in their flying saucers,
to this planet Earth.
With their vibrations,
they are effusing,
among those people,
who search for Truth all the time.
How we are to love,
how we are to help,
as they do.
Miloslava Drsková.
11. Fragment of conversation. September 1995.
“The biologist-doctor in our society is well aware of his work of not only healing, but also of teaching young people what to do so as to cherish love among themselves. Young people have to devote themselves to the spiritual growth in the first place, so that there is a harmonious co-living between those who are in love for one another. This is the work of us, the biologist-doctors as well the psychologists. We do this kindly and we devote ourselves a lot to this. If one gives everything to the society, he also has a right to all the care, and so we have no illnesses here, and if there is an ill man, he is embraced by our kind, loving care. This is our task and we enjoy doing it. Engineers produce things for us that we need, and, in turn, we take care of them. And so everything is under our control, especially the nature. We care about nature, everybody of us wants to live in a lovely and clean environment, and so we have beautiful nature. We, the biologist-doctors, carefully treat with everything – from plants up to people themselves – we look over them, we watch over them. And that’s why we are called the “biologist-doctors”. Every biologist-doctor must go through a deep schooling; we first learn and master biology and then continue with medical science. We have to know all that. Although the commander is a technical engineer, he still must know the fundamentals of medicine, and of course the spiritual teaching – this is the basis of everything – and he must perfectly master the techniques of flights into the Universe. And so everybody knows something, and so we respect one another.
Jamahama, the biologist-doctor.”
12. Conversation. September 24, 1995.
“And it is so and will be so in our worlds, for without this self-discipline there is nothing. And that’s why you, Miluska, are experiencing things in this way – because you have given yourself to our hands, and this is the path of salvation, but the self-discipline has to be in the first place in one’s mind, this I, Quetzal, am saying to you, for without it there would be nothing. Just take a book of the Universe, look at the building and structure of the Universe etc., you can see every celestial body has its own trajectory, days change for nights, nature has its own order, too, and this is because it’s all directed by our common Creator. Only you, people of Earth, are doing things that oppose the order of the Universe and the Creation at all, and so all this is happening. But you, Miluska, have found the power of self-disclipline, so you’ll be fine if you won’t want more than you need, just like now, and will be helping and giving to others. This is the way we live, and you are now living the same way as us, and I assure you that it is great surprise for us to have found somebody who has a courage and behaves in such a way.
Quetzal.”
13. Message. September 24, 1995.
“Great is your love toward us, and our love toward you, too. Even we’ve heard how selflessly you work for your fellow people. Alone without love in such a suffering; and therefore you selflessly undertook the task that was entrusted to you. You are familiar with these old scriptures, even though you haven’t fully come into the world, you still very well know the nation of this little country (Czech Republic – translator’s note) which has always lived in such a modest way and has always been giving to other nations. And just from this nation some few individuals have arisen – you, Miluska, are one of them – to defend the right of decent life for all people, and we were really sorry we hadn’t tried it in your country (contacting country’s government – translator’s note). We really met a man – an adept – in the past, he was looking for advices, but he was afraid of people, while you are not.
You see, Miluska, how they underestimated you, but you defended yourself successfully, thanks to your heavenly conduct, and now you maintain a firm attitude. This is the true work for the good and well-being of the entire society of people, hence we are now sending you our sincere greeting full of love, and the bliss you are now feeling are our common vibrations being sent to you, our peaceful daughter of this planet Earth. During our explorations, we have met some people, but they lacked courage to tell this to others, while you did it immediately. Take this as a real Truth, because it is so and will be so. For people of this Earth have recently attracted such rascals from outer space that this is without parallel in this part of the Universe, and therefore we from the constellation Centaurus, planet Zetor, are coming here, too, in order to help Earth men find the Truth so that Earth men understand where is their place. And you, Miluska, have already understood that, and thus attracted many people of us. And therefore the commander Ptaah likes you so much and sticks to you, but he now allowed us to greet you in this way and send you a warm thanks that you joined this work and are helping to your best. This is all from us for now.
Your new friend from Cosmos Athar and Kohun.”
14. Cosmic people.
I often take walk at sunset,
to gaze at the starry sky.
I’m different, not like others,
who constantly count,
how much money they made, day by day.
My greatest pleasure is,
to admire the beauties of nature,
and one of them,
is just the starry sky.
I often see in the midst of these stars,
certain illuminating flying objects.
Not a sort of shooting star,
but spaceships.
These spaceships flit across the universe,
with people aboard.
The likes of me and you,
but from different inhabited planets.
Those cosmic people,
do live together,
in love and humility.
Therefore have so advanced technology,
because they live for, work for and pray to
the only one God.
Their principal entity,
is the grand Creator Himself,
and they observe only His law.
Only we suppose for so long time,
that we are the most important beings,
and consequently we still live,
in such terrible suffering.
We authorize people,
who think only of their own profit.
Why should they care about others?
They want to be the only possessors,
to keep everything at their own disposal.
Therefore they do not hesitate,
to disunite others,
ensconced in hiding place,
screaming with laughter.
Why couldn’t we live up,
to principles of cosmic people,
in love and humility.
Believe me,
that we would live then,
in such bliss, too.
Miloslava Drsková.
15. Conversation. October 1995.
“In contrast to other people who try to learn the spiritual science, you, Miluska, after your spiritual awakening, have understood too good what you should do and how you should live and behave. Not to seek bliss and joy only for yourself, as other people are doing, although this path is good, too, but the path you and few other individuals are now walking on is the true one. The path of unselfish, proper work for all people is what really helps man, and not to seek only oneself in the spirituality. And this path is the life full of work. And then people should understand they are not alone on this planet Earth, i.e. the Universe is inhabited too, and it is inhabited in this way: In various constellations and galaxies are myriads of solar systems with spinning planets on which there is life, too, not only on your Earth as some preposterously believe. Well, look into your history, you can learn that once there was an advanced civilization here, and it came from us. So it’s time that you, people, understand at last that there is life all over the Universe, not only here. Yes, only planet Earth is inhabited of all planets in this solar system. And we, who have understood the true spiritual life full of work for all, are now here just for this reason.
Jamara, the head of biological-medical research institute.”
16. Fragment of conversation.
“Among us, there are cautious, prudent people, but also courageous people, and such was Semjase’s husband, and the memory of him is here, in our hearts. This is the way we do it, we keep just a quiet memory within us, we don’t build things or celebrate like you on Earth. We simply come together to remember and commemorate in a quiet, and that’s it, nothing else. This am I mentioning here because you on Earth tend to exaggerate things – the feasts etc. – while other important things go aside. We direct our attention at this teaching and work, this is our vital concern, and you joined us; this is the way how to communicate with us.
Quetzal.”
17. Cosmic communication.
“Just like now with yourself,
we chat among ourselves.
If you have a thought full of good,
it will meet another like thought.
During our explorations, we were seeking
those of you who have the same thinking.
Then we linked with you,
and so we made ourselves understood.
Háting.”
18. Message. November 5, 1996.
“Yes, I’ve given this to your people not only for their reading it, but people really have to take care of those who are now struggling along and living poorly, and therefore we are here and will be here to be of help to you. We first help by informing through messages, and then we have other capabilities, too, so we can devote ourselves to those in need also in other ways. We give people in need various counsels and advices, and they follow them, but we help in other ways, too. We of Ashtar’s Squadron are sending all these messages to you, people of Earth, not for your mere reading of them, but you must help each other in the first place, not to devote yourselves only to prayers, this will not help so much, but to work, to divide and share property and fortune equally to all people and not to quarrel about what belongs to whom. In variuos eras, I was instructing and giving advices to some spiritual people not for the reason, as these people thought, that these people could appropriate only to themselves what belongs to all, and do nothing for people in need. And, as a result, your religion, your church is not of a high value for you. Yes, the religion was doing something in the past, as we have learned through variuos messages, but now, at least in your country, it does nothing at all. We indeed respect and value those people who strive to live like real people. But the rest of you, wake up so as not to end up with some bad consequences. I, Ashtar, am in charge of passing people, we are sorting them to various planets, and in this I am and will be strict – especially to those of you who try to uplift your mind to the very Creator but do too little for it. And these people will thus condemn themselves to such conditions in their next life that they will marvel at it that their goals were not fulfilled, since they were egocentric in some way. For many on Earth still don’t want to understand the teaching about Creator, which is common for all people – not only people on planet Earth, but in different worlds, too. And many still do not want to believe in life on other planets, and are persuading others that this is not so, that in addition to this planet there are no more planets in the Universe that could be inhabited. But they are tremendously wrong, for even in the vast space itself there is life. In the interstellar space, there are huge space stations full of life, full of true people. Not only commanders are on these stations, but also myriad of scientists, biologist-doctors, writers, technicians and engineers of many kinds. We are not only around this planet Earth, we not only fly down to Earth from these space stations, but we fly to various different places, too, for there are so many inhabited planets in diverse solar systems.
In the name of all our people on the space stations, the major part of this message was given to you by Ashtar from his space station Share, and the rest of this message was given by friends from Ptaah’s squadron.
Your friend, commander of the Grand Cosmic Squadron, Ashtar.”
“(I was not that proficient in your Czech language that much, and because here the commander of the Cosmic Squadron from Pleiades Ptaah mastered it, he helped me with this message, together with some other brothers and sisters.) – Added by Ashtar on July 22, 1996.”
19. Fragment of conversation. November 1996.
“I so much wanted to tell you how we live here on our space stations. The life here is like life somewhere on planet Earth. Things change here regularly; some researchers fly away, the others come back, but I am always here so far, together with Quetzal and Alena, however Pleja has now flown away, you know, she works diligently, too, I am unyielding even to my daughter, but all the comfort awaits her on her return – warm, cozy cabine and all one needs, and a clean and cozy home on her return to the home planet. Our young people have everything, they only need to obey, you know, and you Miluska, too, when you are subject to our guidance, then you know what you are to do and, in return, you get help from us.
Ptaah, the commander of the Cosmic Squadron from Pleiades.”
20. Fragment of conversation.
“As you could notice, I was describing to you how big is our mother space ship, or space station, where we, the biologist-doctors, are dwelling, too, and we have really spacious premises here. But we have conveyers and other mechanisms here that transport us wherever we need to go, e.g. to the command deck where we hold briefings, or to various furnished cabins where we have everything we need, this is I, Jamara, saying to you now, and take it as truth.
21. Fragment of conversation.
“Let everybody listen to advice, you know. Yes, something is exaggerated in there, but there is much truth in it, you know. This hell, I mean, this wartime, which has been and is being demonstrated now so much, was brought here by your ancestors, and partly by those rascals.“ (Up to this point was this report recorded last year, and now, on July 24, 1996, I took up the following message from my cosmic friends.) “These are the ones with big eyes, who are hanging around now so much, and therefore we giving you all this warning – that unless you live like true humans among yourselves and, primarily, understand the true spiritual teaching, you won’t have peace here. And, in addition, you must learn to discern us from those who have destructive thoughts and intents. And I, Ashtar, with surname Sheran, tell you, for your information, and I strongly recommend that you destroy the literature about/with such people or extraterrestrial beings. We all are urging you, people of Earth, that if you want to live in utter peace, it is necessary that you destroy all literature about wars and violence. Including the books containing messages from those malignant beings, not only from Earth men but primarily from the humanoids from outer space, except of Jargidians – these are peaceful civilization. And keep the messages from us, provided that you really want to live in this way. And this is all to this subject.
Not only I, Ashtar Sheran, the commander of the Grand Cosmic Squadron, am giving this to you on behalf of all our people, but also the commander of the Cosmic Squadron from Pleiades – Ptaah himself.”
“PS: I did it, I have destroyed all such literature and retained nice books only, and it is so necessary, dear friend, to get rid of this, I have retained only the messages from the true friends from Cosmos, who live such a beautiful, peaceful life, full of unspeakable love, not only one toward another, men toward women, but to all people, not only on their planets, but in the entire Universe.
They come down here surrounded with force fields, and if you accept this warning, they will appear and land here on this planet Earth in their white space ships, or even golden space ships as shown here in the picture in book “UFO: And still they fly…”. And my friends from Cosmos will get off the ships and will go among us, they will show everything to us and will bring films with them that will show how they live on their planets as well as on their space stations.
So far I’m sending you these talkings about their beautiful, peaceful life, but later we will see everything tangibly, with our own eyes. It is my desire to see it all, and this desire of mine will be fulfilled just like it was fulfilled to Mr. Meier.
And, you know, I love them so much, they care so much about me. They care about everyone who is left alone with such thinking, and therefore now I have this ability to receive messages from my cosmic friends, for it is my desire that we live equal one to another and work for each other, and that we live in a beautiful environment. And this desire, this thought has merged with the thought of my friends, and they acted accordingly.
And so, please, listen to my words and get rid of all that literature with violence among men. I have had so bad experiences with these beings – not only men, but also humanoids – that, without my friends from Cosmos and their unselfish help and protection, I would not be here anymore, or it would happen to me what has happened to many people on this planet Earth. But what these people experienced they should not talk of much, but rather with humbleness turn toward our Creator. I did it this way, and I am calm now. I have now my friends from Cosmos around me, they are guarding me, and so will they guard and care about all people on this planet Earth.
And their biologist-doctors work here unselfishly, too, some of them I know. These are Jamahama, Jamara – both from Ptaah’s squadron – and Ashtar from the Grand Ashtar’s Squadron. They are so sefless, and, well, all cosmic friends of mine are simply beautiful, generous people. I love them so much, I’ve written a couple of poems in honour of them. I respect, I revere, I love them. This is my word to it.
Miloslava Drsková.”
22. Our cosmic friends proceed to narrate. January 17, 1997.
Colloquy.
„Miluška, concerning those, who are located at these interplanetary stations, they will return home, too. In a way, their homes are like your homes, but every family there has everything needed, including furniture, which is very simple, and also toilet-set; that all is inbuilt there, and appreciated especially by young people, who are joined in matrimony, you know how it is, although you do not know everything here. In that place, everything is already furnished for young people, who jointly reach decision to found a family; for the time being they reside in their own dwelling space. At times it might happen also there, that something in that dwelling is out of order. In such case they simply get rid of the trouble by themselves. If their wall-to-wall screen is damaged, yes, our screens are very big, so it is taken away, and again is inbuilt there what is necessary, it is just so. Money means nothing to us, a man there makes his living thanks to his work dedicated to the whole society of people, to the Creator himself, that’s all self-evident. Everybody loves to practise gardening there, on his own piece of land, everybody cultivates the soil for his own food, except fruit and vegetable; otherwise nobody cooks in that place, because there is communal catering. But our explorers in biology-medicine branch strictly observe, that every member of our society has fresh food, yes, it is the main principle; because of that there is not such a great number of maladies, we, explorers in biology-medicine branch, are able to attend to it. Our institutions, namely, our laboratories are equipped with machinery, with robots, as you call them; a man just superintends. Everything else is described in our common book. And we are supplied in this way: things of everyday use are brought to the place, or a small spaceship arrives, and a man in charge puts everything into a special source of supply, by which is provided every household. The person, man or woman, must have all at hand, or, nobody is without anything needed. Here it is so different, these shops; in that place there does not exist and will not exist anything like that. Your people put Christmas presents under those Christmas trees (such cutting is the cause of destruction of living nature, all the people simply would not do that at our place). But we are provided by everything what anybody, man or woman, needs, in the way mentioned here. We, researchers in biology-medicine branch claim, that it is a howling shame, this wholesale trade in department stores, therefore we all emphasize, that you must do away with money, otherwise, all your prayers have really no meaning. I, Ashtar, desired to declare that; certain part of this declaration was composed at first by Ptaah, and then by my friends, by researchers in biology-medicine branch. But even those, who arrived here, they do live in this way, yes, my Miluška, or our Miluška, you are the only one who understood what should be promoted, that this should be patronized instead of what is patronized here.
The cosmic squadron commander from Pleiades with friends.“
23. Report. January 17, 1997.
„As I have already stated, I also have no property, but my housing differs from the habitation of some of your people, who were elected by you; although we, the cosmic squadron commanders, keep at our disposal only the most modern apparatus, you would be stunned: stylish furniture, large gleamy combination-rooms with wall-to-wall screens, and also small screens inbuilt in our small spaceships. Every member of our society can stay in homy lodgings, you would say cabins, but there is only bed and toilet-set, since our young people spend all our time, you would called it daytime, in dayrooms, where they study, but they have a good time there, too; everything is available for everybody, and our young people also enjoy singing and dancing lessons.
The commander of our grand cosmic squadron Ashtar.“
24. Colloquy. January 17, 1997.
„I also do not stay still at one place, but at times I get on a small spaceship and go by air down to you, to your Earth. Pleadians built up these our stations mainly by means of the most advanced technology, and we, as members of Ptaah’s squadron, reside at one of these stations, and see your planet Earth as aloft.
The head of biological-medical research institute Jamara.“
„We join in the conversation, too, dear sister, when you really love us; that’s me, Alena, together with Hjlarra (read as Hilara). We go along with these our men, or members of this expedition, to let you know, dear people of this small planet Earth, that together with men are working here as research workers women, too, that we endeavour together with men to attend this appliance. We had to learn that, too, and now we can fly. But we must mind our commanders. You would say, that our old commander is too old, but he is full of energy and he assists us considerably in our sophisticated studies. Our families live on our planet, each of us has one husband there, and we love each other so much, but we have to follow suit. Together with Taljda I must subordinate to our commander, we always respect him. Otherwise we have everything we need, it is self-evident. But our commander informed you about that all, of course. We were your cosmic friends even before. You know, while our commander is somewhere else, we coze thus all the time, and we also take over variety of your songs and that reading, too. While everything is relocated, sometimes you hear only us or Jamara; we attended his induction course. But others are present here, too. We wanted to inform you, that we do not stay still at one station, we continually get on spaceships and gown down often to this Earth, but from the other side. Sometimes we are in contact so just by the medium of telemetric ship, but not just now, when we do it by ourselves, our commander permitted that.
Research workers Alena with Taljda.“
25. Report. April 11, 1997.
„ I arrived on this very day, and so, many greetings from all researches in biology-medicine branch, especially from the young ones, Shikta.“
„And also we, the others, who are present and reside at these interplanetary stations, which you do not see, although they are here, lightened by sunlight, as if you looked at the moon, but it is a reflection of sunshine, too. We stay on these planets, excepting Jupiter. Our stations are like circular buildings.
Cosmic friends.“
26. Report April 19, 1997.
„As we have already transmitted that, I introduced myself to you, and now to the people, too: my name is Ebermashek; I came from the planet Riddh, together with my brothers, who are also present here. We like you very much, and not only you, but all the people on this planet Earth. It is necessary to live in such a way, as it was recommended to you personally by our brothers from the interplanetary space; we go along with all our brothers from the interplanetary space to restore thorough tranquillity and peace even here, on this planet Earth. This was transmitted to you and to other good people by me, Ashtar, because it was delivered to us in this way, but we did it also in our name; you deserve that, because you constantly endeavour after transmitting only very nice words and especially songs and melodies into the interplanetary space, and it is very necessary, this should be done by other people, too.
Not only people from the planet Riddh, but also the rest of us, present here, and Kohun with Athar, too, are with you, our beloved, for you still endeavour to help us in this way.“
27. Report May 14, 1997.
„As to our military equipment we have at our disposal here: we do not have any on our planets, because it is not necessary there at all. It is essential only in the universe, because of those rascals, who just fly around here so. And in case, that people constantly entertain thoughts of them, or if they continuously speak about that, then such people affiliate with those beings, who think in the same way; consequently hitherward arrive those, who thus still want to make harm, and therefore it is necessary, that people abandon all of that, including such thought, and that they stop speaking about it, especially in media. Then we could go down here freely, and freely move around, as it is possible not only at home on our planet, but also on other planets it is so, and it will be so.
Ptaah.“
28. Report. June 14, 1997.
„This our report, you will be reading, treats of our life, me and my family. My wife’s name is Ester, and we have many children together; we bring up Isaac to undertake this task of the commander of our grand cosmic squadron after my demise to my Creator, if he would feel like that and endeavour to conduct himself as I do. In addition I state, that we still reside permanently at our station Share. Ashtar, also the oldest son Isaac and Ester with our sisters attach themselves to this report.“
29. Report. June 16, 1997.
„Every member of our society gains experience of technique, and of other sciences, not only about nature, but we all endeavour to understand also this art, which exists on this your planet Earth, but on our planet, too. We like arts and crafts very much. We apply our wits to work, but we are addicted to arts, too. We sing songs about love, and we also take over other your songs. But reject such arts, dealing with violence; we reject that on principle. We prefer love. You like to listen to your songs about everything possible, and we are not pleased by that at all. You are broadcasting programs publicizing acts of violence and you present continually also antiquated programs about Jesus Christ, without end, and we do not like that; for you yourself know, who is sincerely interested in these contacts. Therefore we stress, that you have at your disposal enough records dealing with proper conduct, decent life, and I emphasize, that it is necessary to realize that, and not just read it without any consequent effort. You have to act, otherwise we would not be here at all, and you would get accustomed to live primitively. You know enough about our people, but you are not concerned with them as much, you care more about our technology, but it is advanced just for this community of people, who endeavour to restore lasting peace; they are not interested in giving it over to such self-centred people.
Transmitted by Ashtar, with additional Guetzal’s comment.“
Please! Destroy all literature, which deals with violence, and inform also other people about it. Everything about acts of violence must be annihilated immediately, I ask you to do that, my dear friends. I mediate to you the best I received here, and I have yet more, but this record for people is temporarily sufficient.
With greetings, Miloslava Drsková.
30. Haating’s declaration. Summer 1994.
„I heard many times,
about this small nation,
you were subjugated for centuries.
And yet, in this nation,
the best people were born.
People, who endeavoured to change this world,
for the welfare of all.
We waited anxiously, too,
for your freedom.
Free in thought, speech.
Therefore we go by air hitherward so often,
since we hope firmly,
that you are the chosen ones.
You would be rather subjugated,
than to use weapons.
But now, what we see:
You live in such a way,
as other in the world do.
Brother fighting against brother so often.
You overlook,
what is really important.
And yet, we did find among you,
good people.
And you are
one of them.
Haating.“
(He comes from the planet Tasila, system Tai, constellation Orion, height 1 m.)
31. Instruction.
„Remember this: If any rascal commits an offense like this, then time is not on his side, whoever it may be. Their time is pressing. As I have said, the Creator will give everybody his share. Endeavour to help the poorest people, all of you, because only bailout of fellow manifests the right way of life, otherwise nothing else. Do not care what higher-ups say; rather get informations about their aims and assets; you should act just according to that. But as I have stated, if you authorize any man on this Earth, you would never become happy. Authorize only the Creator, through the medium of silent prayer transmitted in thought, which he likes more than praying in a church and quoting from the Bible, it is out of the question. We do that just in that way, and otherwise we live as you do, and that’s enough. Then you would reach your goals, thus and in no other way. Especially women fit the bill, their mission is important, and therefore they should hold their own and stand up to men, but not with a weapon in their hands, simply to vindicate themselves. They must be on their guard against rape, by the help of commitment to the Creator: just to transmit a silent prayer in thought, and then no man would touch you, but he would begin to regard you with reverence instead. And woman is capable of that through the medium of tenderness, kindness upon any terms, and her heart must be still full of love towards everything and everybody. This is the power, which could depolarize this Earth; then everything would be slowly set in motion. Men would correct themselves; they would think highly of women and mothers. With that would everybody work just for you. In contrast to present time.
Ptaah.“
32. Colloquy. December 1994.
„Our families have everything what they need, and we like to work; because we help others, we do help ourselves principally, and this is the true service to ou
Tři prsteny pro krále elfů pod nebem,
Sedm vládcům trpaslíků v síních z kamene,
Devět mužům: každý je k smrti odsouzen,
Jeden pro Temného pána, jenž dlí na trůně
v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.
Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže,
Jeden všechny přivede, do temnoty sváže
v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.
- 4 -
PŘEDMLUVA
Tento příběh při vyprávění rostl, až se stal historií Velké války o
Prsten a obsáhl mnoho průhledů do ještě starobylejší historie, jež mu
předcházela. Byl započat krátce po dopsání Hobita, ještě než byl
roku 1937 vydán. Nechal jsem však toto pokračování ležet, protože
jsem chtěl nejprve dokončit a uspořádat mýty a legendy ze Starých
časů, které nabývaly tvar již několik let. Toužil jsem po tom pro
vlastní uspokojení a příliš jsem nedoufal, že by toto dílo mohlo
zajímat jiné, zejména proto, že jeho inspirace byla především
lingvistická a původně mělo sloužit jako potřebné historické pozadí
pro elfí jazyky.
Když mi ti, jichž jsem se ptal na radu a názor, řekli, abych
nedoufal vůbec, vrátil jsem se k pokračování, povzbuzen prosbami
čtenářů o další informace o hobitech a jejich dobrodružstvích. Příběh
se však neodolatelně spájel se starším světem a stal se vlastně
zprávou o jeho konci a zániku, dříve než byl vypovězen jeho počátek
a prostředek. Ten proces začal už při psaní Hobita; již tam se
naráželo na starší látku: na Elronda, Gondolin, Vznešené elfy a
skřety, a také samovolně a letmo vyvstaly obrazy věcí vyšších,
hlubších nebo temnějších než povrch příběhu: Durina, Morie,
Gandalfa, Nekromanta, Prstenu. Odhalením významu těchto letmých
obrazů a jejich vztahu k dávným dějinám se zjevil Třetí věk a jeho
vyvrcholení ve Válce o Prsten.
Ti, kdo se dožadovali dalších informací o hobitech, je nakonec
obdrželi, ale museli dlouho čekat; skládání Pána prstenů totiž pokračovalo
s přestávkami od roku 1936 do roku 1949. Měl jsem v tom
období mnoho povinností, které jsem nezanedbával, a jako žák i učitel
jsem měl mnoho jiných zájmů, které mě často zcela pohlcovaly.
Ke zdržení samozřejmě přispělo i to, že v roce 1939 vypukla válka.
Tehdy ještě příběh nedospěl ani ke konci 1. knihy. Navzdory temnotě
následujících pěti let jsem zjistil, že se již příběh nedá zcela opustit, a
plahočil jsem se dál, většinou po nocích, dokud jsem nestanul u Balinova
náhrobku v Morii. Tam jsem se nadlouho zastavil. Pokračoval
jsem až téměř po roce, a tak jsem se dostal do Lothlórienu a na Velkou
řeku až koncem roku 1941. Příští rok jsem napsal první náčrt
- 5 -
látky, která nyní tvoří 3. knihu, a začátek 1. a 3. kapitoly 5. knihy, a
když v Anórienu vzplanuly majáky a Théoden dojel do Brázdné doliny,
uvázl jsem. Předvídavost selhala a na přemýšlení nebyl čas.
V roce 1944 jsem opustil rozběhlé nitky zamotané války, kterou
bylo mým úkolem vést, nebo o ní aspoň podat zprávu, a přinutil jsem
se, abych se vypořádal s Fredovou cestou do Mordoru. Tyto kapitoly,
které se později staly 4. knihou, byly psány a odesílány jako seriál
mému synu Christopherovi, který tehdy sloužil u letectva v Jižní
Africe. Přesto trvalo ještě pět let, než příběh dospěl ke svému
dnešnímu konci; během té doby jsem změnil bydliště, katedru i kolej
a dny nebyly sice již tak temné, ale o nic méně namáhavé. A když
bylo konečně dosaženo „konce“, celý příběh se musel revidovat a
vlastně velmi často zpětně přepisovat. A musel se opsat na stroji a
znovu opsat na stroji, a to jsem musel sám, protože na desetiprstý
profesionální opis jsem prostě neměl.
Od doby, kdy Pán prstenů konečně vyšel tiskem, ho četlo mnoho
lidí, a já bych zde rád řekl něco k mnoha názorům a dohadům, které
jsem obdržel nebo četl ohledně motivace a významu příběhu.
Prvořadou motivací byla vypravěčova touha vyzkoušet síly na
opravdu dlouhém příběhu, který by udržel pozornost čtenářů,
pobavil, potěšil a někdy snad i vzrušil nebo hluboce pohnul. Dal jsem
se vést jen vlastním citem pro to, co působí a co vyvolává pohnutí, a
pro mnohé se ten vůdce nevyhnutelně často mýlil. Někteří z těch,
kteří knihu přečetli, nebo ji aspoň recenzovali, ji shledali nudnou,
nesmyslnou nebo opovrženíhodnou; a já nemám proč si stěžovat,
jelikož mám podobný názor na jejich díla nebo ten druh psaní,
kterému očividně dávají přednost. Ale i mnohým z těch, kteří můj
příběh četli s chutí, se leccos nelíbí. Snad ani není možné zalíbit se v
dlouhém příběhu všem ve všech bodech, ani se všem nelíbit ve
stejných bodech. Z dopisů, které jsem dostal, totiž zjišťuji, že právě
ty pasáže nebo kapitoly, které jsou pro některé poskvrnou díla, jiní
zvláště chválí. Čtenář ze všech nejkritičtější, já sám, nyní nachází
mnoho malých i velkých chyb, ale protože naštěstí není povinen
knihu ani opravovat, ani psát znova, přejde je mlčením, až na jednu,
které si všimli jiní: že je kniha příliš krátká.
- 6 -
Pokud jde o nějaký vnitřní význam nebo „poselství“, podle autorova
záměru žádné nemá. Příběh není ani alegorický, ani aktuální.
Jak rostl, zapouštěl kořeny (do minulosti) a vyháněl nečekané větve,
jeho hlavní téma však bylo od počátku dáno nevyhnutelnou volbou
Prstenu jako spojovacího článku s Hobitem. Klíčová kapitola „Stíny
minulosti“ je jednou z nejstarších částí příběhu. Byla napsána dlouho
předtím, než se předtucha roku 1939 stala hrozbou nevyhnutelné
pohromy, a příběh by se byl od toho bodu vyvíjel v podstatě po stejných
liniích, i kdyby byla pohroma odvrácena. Vyvěrá z věcí již
dávno uložených v mysli, v některých případech dokonce již napsaných,
a válka, jež v roce 1939 propukla, ani její důsledky příběh téměř
vůbec nepozměnily.
Skutečná válka se ve svém průběhu ani závěru nepodobá válce
legendární. Kdyby byla legendu inspirovala nebo řídila její vývoj,
byl by se Prstenu jistě někdo zmocnil a použil jej proti Sauronovi;
ten by nebyl zahuben, ale zotročen, a Barad-d?r by nebylo zničeno,
ale okupováno. Když by se Prstenu nezmocnil Saruman, ve zmatcích
a zradách té doby by v Mordoru nalezl chybějící články pro vlastní
bádání o prstenech a zanedlouho by vyrobil svůj vlastní Velký
prsten, s nímž by vyzval k boji samovládce Středozemě. V té srážce
by obě strany hobity nenáviděly a pohrdaly jimi: nepřežili by dlouho
ani jako otroci.
Podle vkusu a názorů těch, kdo mají rádi alegorii nebo aktuálnost,
by se dal vymyslet i jiný vývoj událostí. Mně však byla alegorie ve
všech svých projevech srdečně protivná od chvíle, kdy jsem byl dost
starý a obezřetný, abych ji rozpoznal. Mám mnohem raději historii,
pravou nebo předstíranou, protože ji čtenáři mohou aplikovat různě
podle svého myšlení a zkušeností. Myslím, že mnozí si pletou
„aplikaci“ a „alegorii“; základem první je však čtenářova svoboda,
kdežto základem druhé je cílevědomé autorovo řízení.
Autor samozřejmě nemůže zůstat zcela neovlivněn svou zkušeností,
ale způsoby, jimiž semínko příběhu čerpá živiny z půdy zkušenosti,
jsou krajně složité, a pokusy definovat ten proces jsou přinejlepším
dohady založené na nedostatečných a víceznačných svědectvích.
Když se autorův a kritikův život zčásti překrývají, vzniká také
falešný, ač přitažlivý předpoklad, že jako nejsilnější vlivy musely
- 7 -
působit události nebo myšlenková hnutí společné doby. Sice jsem
vskutku osobně prošel stínem války a plně procítil její tíživost, ale s
léty se zřejmě často zapomíná na to, že být jako mladík zastižen rokem
1914 nebylo o nic méně hrůznou zkušeností než prožít rok 1939
a to, co následovalo. V roce 1918 byli všichni mí blízcí přátelé vyjma
jednoho mrtvi. Nebo vezměme něco méně bolestného: někteří se
domnívají, že se ve „Vymetení Kraje“ zrcadlí situace v Anglii v době,
kdy jsem svůj příběh dopisoval. Není to tak, je to podstatná část
zápletky, předvídaná od počátku, ačkoli v provedení pozměněná vývojem
postavy Sarumana. Není snad třeba říkat, že v sobě nenese
vůbec žádný alegorický význam ani soudobé politické narážky. Ano,
má jistý, třebaže malý základ ve zkušenosti (hospodářská situace
byla totiž úplně jiná), a mnohem hlouběji v minulosti. Krajina, v níž
jsem v dětství žil, byla mrzce ničena v době, kdy mi nebylo ještě ani
deset let, automobily byly raritou (sám jsem nikdy žádný neviděl) a
lidé dosud stavěli příměstské železnice. Nedávno jsem viděl v novinách
obrázek posledního rozkladu kdysi kvetoucího mlýna u rybníčku,
který mi před léty připadal tak důležitý. Mladý mlynář se mi nikdy
nezamlouval, ale jeho otec, Starý mlynář, měl černé vousy a
nejmenoval se Pískař.
Pán prstenů nyní vychází v novém vydání a tato příležitost byla
využita k revizi. Byla opravena řada omylů a nedůsledností, které
ještě v textu zůstaly, a byl učiněn pokus opatřit informace o několika
bodech, na něž se ptali pozorní čtenáři. Uvažoval jsem o všech jejich
poznámkách a dotazech, a jestliže se zdá, že některé byly opomenuty,
je to možná tím, že jsem nedokázal udržet pořádek ve svých poznámkách;
na mnohé dotazy by se však dalo odpovědět jen dalšími
dodatky, nebo spíš vydáním pomocného svazku, jenž by obsahoval
mnoho materiálu, který jsem nezahrnul do původního vydání, zejména
podrobnější lingvistické informace. Toto vydání nabízí prozatím
vedle prologu ještě tuto předmluvu, nějaké poznámky a osobní a
místní rejstřík. Tento rejstřík je záměrem úplný, pokud jde o hesla,
ale ne, pokud jde o odkazy, protože pro nynější účel bylo nutné omezit
jeho rozsah. Úplný rejstřík, plně využívající materiál připravený
paní N. Smithovou, patří spíše do pomocného svazku.
- 8 -
PROLOG
- 9 -
1.
O hobitech
Tato kniha se vesměs zabývá hobity a z jejích stránek se čtenář může
dozvědět hodně o jejich povaze, ale málo o jejich dějinách. Další
informace lze najít také ve výboru z Červené knihy Západní marky,
který byl vydán pod názvem „Hobit“. Onen příběh byl čerpán z
prvních kapitol Červené knihy, sepsaných samotným Bilbem, prvním
hobitem, který se proslavil ve velkém světě, a jím nazvaných „Cesta
tam a zase zpátky“, protože pojednávají o jeho cestě na východ a o
jeho návratu: dobrodružství, které později zapletlo všechny hobity do
velkých událostí onoho věku, jež jsou vylíčeny v této knize.
Mnozí si ovšem mohou přát dozvědět se více o tomto
pozoruhodném nárůdku hned na počátku, kdežto jiní snad nevlastní
předcházející knihu. Pro takové čtenáře je zde shrnuto několik
poznámek o důležitých otázkách hobitosloví a je krátce připomenuto
první dobrodružství.
Hobiti jsou nenápadný, ale starobylý národ, dříve početnější než
dnes; mají totiž rádi mír a pokoj a dobře obdělávanou půdu: jejich
oblíbeným sídlištěm býval spořádaný venkov s dobrými hospodáři.
Nikdy neporozuměli strojům složitějším než kovářské měchy, vodní
mlýn nebo ruční stav, a neměli je rádi, ačkoli uměli obratně zacházet
s nářadím. I za starých časů bývali zpravidla plaší před „Velkými
lidmi“, jak nám říkají, a dnes se nám úzkostlivě vyhýbají a těžko se
dají nalézt. Dobře slyší a mají bystrý zrak, a třebaže mají sklon k
tloustnutí a neradi zbytečně spěchají, jsou nicméně hbití a obratní v
pohybech. Od počátku znají umění rychle a tiše zmizet, když se okolo
hrne nějaký Velký člověk, kterého nechtějí potkat; a toto umění
rozvinuli do té míry, že člověku může připadat čarodějné. Ale hobiti
- 10 -
ve skutečnosti nikdy žádné čarodějnictví nestudovali a jejich nepolapitelnost
vyplývá jen z jejich odborné zdatnosti, kterou vzhledem k
hobití dědičnosti, praxi a důvěrné spřízněnosti se zemí nemohou větší
a nemotornější plemena napodobit.
Jsou to totiž malí človíčci, drobnější než trpaslíci: méně podsadití
a hranatí, i když ve skutečnosti nejsou o mnoho menší. Jejich výška
se různí, pohybuje se od dvou do čtyř stop naší míry. Nyní zřídka
dorůstají tří stop, ale říkají, že se zmenšili a že za starších dob bývali
větší. Podle Červené knihy Bandobras (Bučivoj) Bral, syn
Hromželeza II., měřil čtyři stopy pět palců a mohl jezdit na koni. V
celých hobitských letopisech byl překonán pouze dvěma slavnými
postavami dávnověku, ale o této podivuhodné věci jedná právě naše
kniha.
Pokud jde o hobity z Kraje, o nichž vypráví tento příběh, za dnů
míru a hojnosti to býval veselý lid. Oblékali se do jasných barev,
proslulá byla jejich záliba ve žluté a zelené; ale boty nosili zřídka,
protože měli na chodidlech tvrdou kůži a nohy porostlé hustými
kudrnatými chlupy velmi podobnými vlasům, které mívali zpravidla
hnědé. Proto jediné řemeslo, které málo pěstovali, bylo obuvnictví;
měli však dlouhé a obratné prsty a uměli vyrábět spoustu jiných
užitečných a pěkných věcí. Tváře mívali spíš dobromyslné než
krásné, široké, jasnooké a červenolící, s ústy pohotovými k smíchu,
jídlu i pití. A smáli se, jedli a pili často a důkladně: k prostoduchým
žertům byli hotovi stále a k jídlu šestkrát denně (pokud je mohli
dostat). Bývali pohostinní a milovali společnost a dárky, které štědře
rozdávali a dychtivě přijímali.
Je zcela zřejmé, že přes pozdější odcizení jsou hobiti našimi příbuznými:
jsou nám mnohem bližší než elfové, ba dokonce i než trpaslíci.
Odedávna mluvili jazykem lidí, po svém, a měli rádi i neradi
vesměs stejné věci jako lidé. Jakého druhu ale přesně je náš vzájemný
poměr, to se už nedá zjistit. Počátek hobitů leží hluboko v Dávných
časech, které jsou dnes ztraceny a zapomenuty. Jen elfové dosud
uchovávají záznamy o onom zmizelém věku a jejich tradice se
zabývá téměř výlučně jejich vlastními dějinami, v nichž lidé
vystupují zřídka a o hobitech tam není ani zmínka. A přece je jasné,
že hobiti ve skutečnosti žili ve Středozemí už dlouhá léta, než si jich
- 11 -
ostatní národy vůbec všimly. A protože svět byl koneckonců plný
prapodivných tvorů, tito lidičkové se zdáli pramálo důležití. Za časů
Bilba a jeho dědice Froda však náhle, vůbec ne z vlastního přání,
nabyli důležitosti a proslulosti, a značně zamotali rady Moudrých a
Velkých.
Ony časy, Třetí věk Středozemě, jsou dnes dávno pryč a tvar
všech zemí se změnil; ale oblast, v níž hobiti tenkrát žili, byla
nepochybně táž, kde dosud přežívají: severozápad Starého světa na
východ od Moře. O svém původním domově nevěděli hobiti za
Bilbových časů už vůbec nic. Láska k učenosti (s výjimkou
rodosloví) nebyla mezi nimi vůbec běžná, ale ve starých rodinách se
našli i tací, kteří dosud studovali vlastní knihy, a dokonce sbírali
zprávy o starých časech a dalekých krajích od elfů, trpaslíků a lidí.
Hobití vlastní záznamy začínaly až po osídlení Kraje a jejich
nejstarší pověsti téměř nezasahovaly za časy jejich Putování. Jak
pověsti, tak některé jejich příznačné zvyky a slova svědčí ovšem
jasně o tom, že jako mnohé jiné národy táhli hobiti v dávné minulosti
na západ. Jejich nejstarší zkazky zřejmě zachycují dobu, kdy
přebývali v dolinách horního toku řeky Anduiny, mezi Velkým
zeleným hvozdem a Mlžnými horami. Proč se později odhodlali k
těžkému a nebezpečnému přechodu hor do Eriadoru, se již s jistotou
neví. Jejich vlastní zkazky mluví o rozmnožení lidí v zemi a o stínu,
který padl na les; ten potemněl a od té doby se jmenoval Temný
hvozd. Než překročili hory, rozdělili se již hobiti na tři poněkud
odlišné odrůdy: Chluponohy, Staty a Plavíny. Chluponozi měli
snědší kůži, byli menší a útlejší a chodili bez bot; ruce a nohy měli
úhledné a mrštné; dávali přednost pahorkatinám a kopcům. Statové
byli rozložitější a měli těžší kosti; ruce a nohy měli větší a dávali
přednost rovinám a pobřežím řek. Plavíni měli světlejší pleť i vlasy a
byli vyšší a štíhlejší než ostatní; milovali stromy a lesnaté krajiny.
Chluponozi mívali za starých časů hodně do činění s trpaslíky a
dlouho žili v podhůří. Brzy postoupili na západ a toulali se
Eriadorem až po Větrov, zatímco ostatní byli ještě v Divočině. Byli
nejobvyklejší, nejtypičtější a daleko nejpočetnější odrůdou hobitů.
Měli nejsilnější sklony usadit se na jednom místě a nejdéle
zachovávali zděděný zvyk bydlet v tunelech a norách.
- 12 -
Statové dlouho přebývali na březích Velké řeky Anduiny a méně
se báli lidí. Přišli na západ až po Chluponozích a sledovali tok
Bouřné k jihu, a tam se mnozí na dlouho usadili mezi Tharbadem a
hranicemi Vrchoviny, než se opět pohnuli k severu.
Nejméně početní byli Plavíni. Představovali severní větev. Byli
více spřáteleni s elfy než ostatní hobiti a lépe se vyznali v jazycích a
písních než v řemeslech; a odedávna dávali přednost lovu před
zemědělstvím. Přešli brzy na sever od Roklinky a sestoupili podél
řeky Mšené. V Eriadoru se brzy smísili s ostatními čeleděmi, které je
předešly; ale protože byli odvážnější a dobrodružnější, často se
stávali vůdci nebo náčelníky klanů Chluponohů a Států. I za
Bilbových časů bylo dosud možno vypozorovat silnou plavínskou
tradici ve významnějších rodinách, jako u Bralů nebo u Pánů z
Rádovska.
V západní končině Eriadoru, mezi Mlžnými horami a pohořím
Luny, nalezli hobiti jak lidi, tak elfy. Dosud tam totiž pobýval
ostatek Dúnadanů, Králů lidí, kteří přišli přes Moře ze Západní říše;
vůčihledně jich však ubývalo a země jejich Severního království
pustly. Pro příchozí tu bylo místa víc než dost, a zanedlouho se hobiti
začali usídlovat v spořádaných obcích. Většina jejich starších sídlišť
byla za Bilbových časů už dávno opuštěná a zapomenutá, ale jedno z
prvních důležitých sídlišť přetrvávalo dále, byť zmenšené: byla to
Hůrka a Hustoles kolem ní, nějakých čtyřicet mil na východ od
Kraje.
Nepochybně v oněch raných dobách se hobiti naučili číst a psát
od Dúnadanů, kteří se zase dávno předtím naučili tomuto umění od
elfů. A v tom období také zapomněli jazyky, kterých snad užívali
předtím, a od té doby vždy mluvili Obecnou řečí, západštinou, jak se
jí říkalo, jež byla běžná ve všech královských zemích od Arnoru až
po Gondor a na všech pobřežích od Belfalasu k Luně. Přesto si uchovali
pár vlastních slov, právě tak jako vlastní pojmenování měsíců a
dnů v týdnu a velkou zásobu vlastních jmen z minulosti. Přibližně v
téže době přecházejí u hobitů pověsti v historii, v níž se počítají roky.
Psal se totiž rok 1601 Třetího věku, když plavínští bratři Marko a
Blanko vyrazili z Hůrky a po získání povolení od Velkého krále ve
- 13 -
Fornostu*1 překročili hnědou řeku Baranduinu s velkým zástupem
hobitů. Přešli Most kamenných oblouků, který byl vybudován za dnů
moci Severního království, a zabrali a osídlili všechnu zemi mezi
řekou a Dalekými vrchy. Bylo od nich žádáno jediné: aby udržovali
Velký most a také všechny ostatní mosty a silnice, poskytovali podporu
královským poslům a uznávali královu svrchovanost.
Tak začal krajový letopočet, protože rok překročení Brandyvíny
(jak hobiti pozměnili jméno) se stal Rokem jedna Kraje a všechna
pozdější data se počítala od něho.*2 Západní hobiti se rázem
zamilovali do své nové země, zůstali tam a brzy opět vymizeli z dějin
lidí i elfů. Pokud trvali králové, byli podle jména jejich poddanými,
ale ve skutečnosti žili pod vládou svých vlastních náčelníků a vůbec
se nepletli do událostí venku ve světě. Do poslední bitvy o Fornost s
černokněžným králem Angmaru poslali králi na pomoc lučištníky;
aspoň to tvrdili, ač to žádné lidské příběhy nezaznamenaly. V té
válce Severní království padlo; hobiti přijali zem za vlastní a zvolili
si ze svých náčelníků vladyku, aby převzal moc zmizelého krále. Po
tisíc let se jich vcelku nedotkly války, a tak se množili a prospívali
od Temného moru (37 k. 1.) až do hrozné Dlouhé zimy následované
hladomorem. Tehdy jich zahynulo mnoho tisíc, ale Dny nouze
(1158—60) byly v čase tohoto vyprávění minulostí a hobiti opět
uvykli hojnosti. Země byla úrodná a přívětivá, a ačkoli před jejich
příchodem dlouho ležela ladem, bývala dobře obdělávaná a král tam
kdysi míval mnoho statků, obilných lánů, vinic a lesů.
Rozkládala se na sto dvaceti mílích od Dalekých vrchů k.mostu
přes Brandyvínu a na sto padesáti od severních rašelinišť k jižním
bažinám. Hobiti ji nazvali Kraj, jako sféru moci svého vladyky a
oblast spořádaného podnikání; v tomto příjemném zákoutí světa se
zabývali spořádaným žitím, stále méně si všímali světa venku, kde se
pohybovali temní tvorové, až nakonec začali myslet, že mír a hojnost
jsou ve Středozemí pravidlem a právem všech rozumných obyvatel.
Zapomněli nebo přehlíželi to málo, co věděli o Strážcích a o námaze
1 Jak vyprávějí gondorské záznamy, byl to Argeleb II., dvacátý ze severní
linie, jež skončila o tri sta let později Arveduiem.
2 Roky Třetího věku podle počítání elfů a Dúnadanů lze tedy zjistit přidáním l
600 k datům podle krajového letopočtu.
- 14 -
těch, kteří Kraji umožňovali dlouhý mír. Ve skutečnosti byli chráněni,
ale zapomínali na to.
Žádný hobit nikdy nebyl rozeným válečníkem a hobiti také nikdy
nebojovali mezi sebou. Za starých časů museli ovšem často bojovat,
aby se v tvrdém světě udrželi; ale za Bilba to už byla pradávná historie.
Poslední bitvu před započetím tohoto příběhu, a vlastně jedinou,
která kdy byla vybojována uvnitř Kraje, už nikdo živý nepamatoval:
Bitvu na Zeleném poli roku 1147 k. 1., v níž Bučivoj Bral rozprášil
nájezd skřetů. I počasí se umírnilo a vlci, kteří kdysi hladově přicházeli
od severu za krutých bílých zim, byli dnes pouhou povídačkou
pro děti. A tak ačkoli byla v Kraji dosud jistá zásoba zbraní, sloužily
vesměs jako trofeje zavěšené nad krbem nebo na stěnách, nebo byly
shromážděny v muzeu ve Velké Kopanině. Říkalo se mu Dům pamětin,
protože všechno, pro co hobiti právě neměli použití, ale co nechtěli
vyhodit, nazývali pamětina. jejich domácnosti bývaly pamětinami
poněkud přeplněné a mnohé dárky, jež putovaly z ruky do ruky,
byly právě toho druhu.
Přes pohodlí a mír si však tento nárůdek uchoval překvapivou
otužilost. Když na to přišlo, nebylo snadné je zastrašit nebo zabít; a
možná, že měli dobré věci tak neúnavně rádi i proto, že se bez nich
dovedli obejít, bylo-li třeba, a uměli přežít drsné zacházení — trápení,
nepřátele i počasí — způsobem, který ohromoval ty, kdo je dobře
neznali a nehleděli dál než na jejich bříška a buclaté tvářičky. Ačkoli
nevyvolávali spory a nezabíjeli nic živého pro zábavu, byli stateční v
úzkých a v případě potřeby dosud dovedli zacházet se zbraněmi.
Dobře stříleli z luku, protože měli bystrý zrak a jistou mušku. A nejen
s lukem a šípy. Když se nějaký hobit sehnul pro kámen, bylo
dobré rychle se krýt, jak věděla všechna dobytčata pasoucí se na cizím.
Všichni hobiti původně žili v děrách v zemi, nebo tomu aspoň věřili,
a dosud se cítili v takových obydlích nejvíc doma; ale během
času museli vzít zavděk i jinými druhy obydlí. V Kraji za Bilbových
časů vlastně zpravidla jenom nejbohatší a nejchudší hobiti zachová
váli starý zvyk. Nejchudší žili v norách nejprimitivnějšího druhu,
opravdových doupatech s jedním nebo taky žádným oknem; zatímco
- 15 -
zámožní si dosud stavěli přepychovější obdoby starých nor. Vhodná
místa pro takové veliké a rozvětvené tunely (neboli pelouchy, jak je
nazývali) se nevyskytovala všude; a v rovinách a v nížinných oblastech
začali hobiti, když jich přibývalo, stavět nad zemí. Ano, i v pahorkatých
oblastech a ve starších obcích jako Hobitín nebo Bralův
Městec nebo v hlavním městě Kraje Velké Kopanině na Bílých vrších
bylo dnes mnoho domů ze dřeva, cihel či kamene. Mívali je
zvláště rádi mlynáři, kováři, provazníci a koláři a podobní řemeslníci;
i když mívali k obývání nory, bývali totiž hobiti odedávna zvyklí
stavět kůlny a dílny.
Zvyk stavět selské usedlosti a stodoly údajně vznikl mezi
obyvateli Blat dole u Brandyvíny. Hobiti z té oblasti, Východní
čtvrtky, byli velicí a těžkopádní a v blátivém počasí nosili trpasličí
boty. Ale bylo o nich dobře známo, že jejich krev je převážně
statovská, což dokazovalo i chmýří, které jim rostlo na bradě. Žádný
Chluponoh ani Plavín neměl stopy po vousech. Lidé z Blat a z
Rádovska, ležícího východně od Řeky, na území, jež časem osídlili,
přišli ve skutečnosti do Kraje celkově později a z jihu; a dosud si
zachovali mnohá zvláštní jména a podivná slova, která se jinde v
Kraji nevyskytovala.
Je pravděpodobné, že stavitelské umění bylo jako mnohá jiná
převzato od Dúnadanů. Ale hobiti se mu mohli naučit i přímo od
elfů, učitelů lidského rodu v jeho mládí. Vznešení elfové totiž tehdy
ještě neopustili Středozem a přebývali dosud u Šedých přístavů na
západě a na jiných místech v dosahu Kraje. Na Věžových kopcích za
západními blaty bylo posud vidět tři elfí věže, jež tam stály od nepaměti.
Za měsíčního svitu zářily do daleka. Nejvyšší byla nejdál a
stála na zeleném pahorku. Hobiti ze Západní čtvrtky říkali, že z vrcholu
věže je vidět Moře; ale nebylo známo, že by se někdy nějaký
hobit vyšplhal nahoru. Po pravdě řečeno, málo hobitů se kdy plavilo
po Moři nebo je aspoň vidělo, a ještě méně se jich vrátilo, aby podali
zprávu. Většina hobitů pohlížela i na řeky a na malé loďky s hlubokou
nedůvěrou a málokterý uměl plavat. A jak se dny Kraje dloužily,
mluvili méně a méně s elfy a začali se jich bát a měli nedůvěru k
těm, kdo se s nimi stýkali; a Moře se mezi nimi stalo děsivým slovem
a symbolem smrti a odvraceli tváře od kopců na západě.
- 16 -
Stavitelské umění možná pocházelo od elfů nebo od lidí, ale
hobiti je používali po svém. Nepotrpěli si na věže. Jejich domy byly
obvykle dlouhé, nízké a pohodlné. Nejstarší typ byl ve skutečnosti
pouhou stavební napodobeninou pelouchu, krytou senem či slámou,
případně drnem, a i jeho stěny se poněkud boulily. Toto stadium však
patřilo raným dnům Kraje; hobiti stavitelství se od té doby změnilo,
vylepšilo nápady přejatými od trpaslíků nebo vlastními objevy.
Záliba v kulatých oknech, a dokonce i v kulatých dveřích, byla
hlavní přežívající zvláštností hobiti architektury.
Domy a nory hobitů z Kraje byly často rozsáhlé a obydlené
velikými rodinami. (Bilbo a Frodo Pytlíkové byli jako staří mládenci
výjimkou, jako jí byli i v mnoha jiných ohledech, kupříkladu ve
svém přátelství s elfy.) Někdy, jako v případě Bratů z Velkých
Pelouchů nebo Brandorádů z Brandova, žilo mnoho pokolení
příbuzných spolu v (poměrném) míru v jedné usedlosti po předcích,
kde bylo mnoho chodeb. Všichni hobiti si každopádně potrpěli na
rodové svazky a vypočítávali své příbuzné s velkou pečlivostí.
Kreslili dlouhé a pracné rodokmeny o nesčetných větvích. Při
jednání s hobity je důležité vědět, kdo je příbuzný s kým a v jakém
stupni. Bylo by nemožné vypsat v této knize rodokmen, který by
obsahoval i jen ty nejdůležitější členy důležitých rodin v čase tohoto
vyprávění. Genealogické stromy na konci Červené knihy Západní
marky jsou samy o sobě knížečkou a všem kromě hobitů by
připadaly nesmírně nezáživné. Hobiti si v takových věcech libovali,
pokud byly přesné: měli rádi knížky, když v nich stály věci, které už
znali, pěkně jasně a bez nějakých rozporů.
- 17 -
2.
O dýmkovém koření
Ještě o jedné věci týkající se hobitů starých dob je třeba se zmínit,
o ohromujícím zvyku: nasávali či vdechovali skrze trubice z hlíny
nebo ze dřeva kouř hořících listů byliny, kterou nazývali dýmkové
koření nebo listí, pravděpodobně jakési odrůdy Nicotiany. Původ
tohoto zvláštního zvyku nebo „umění“, jak jej raději nazývali hobiti,
je zahalen tajemstvím. Vše, co se o jeho původu dalo zjistit, bylo
sebráno Smělmírem Brandorádem (pozdějším rádovským Pánem), a
protože on i tabák z Jižní čtvrtky hrají roli v následujícím příběhu,
můžeme citovat z jeho poznámek v úvodu k „Rostlinopisu Kraje“.
„Toto,“ píše; „je jediné umění, které můžeme prohlásit za náš
vlastní vynález. Neví se, kdy hobiti začali kouřit, všechny legendy a
rodové historie to pokládají za samozřejmost; už po dlouhé věky
kouřil lid z Kraje různé byliny, některé páchnoucí, jiné vonné. Ale
všechny záznamy se shodují, že Tobold Troubil z Dolan v Jižní
čtvrtce první vypěstoval pravé dýmkové koření ve svých zahradách
za Hromželeza II. kolem roku 1070 krajového letopočtu. Nejlepší
domovina dosud pochází z tohoto okresu, především odrůdy dnes
známé jako Dolanské listí, Starý Toby a Jižní hvězda.
Jak starý Toby k rostlině přišel, není známo, protože to až do
smrti odmítal sdělit. Věděl toho o rostlinách spoustu, ale nebyl žádný
cestovatel. Říkalo se, že zamlada často chodíval do Hůrky, ale určitě
nikdy nebyl z Kraje dál než tam. Je tedy zcela možné, že se s rostlinou
seznámil v Hůrce, kde aspoň nyní dobře prospívá na jižních svazích.
Hobiti z Hůrky tvrdí, že oni jsou první, kdo kouřil pravé dýmkové
koření. Tvrdí ovšem, že všechno dělali dřív než lidé z Kraje, o
nichž mluví jako o ,kolonistech‘, ale v tomto případě je myslím jejich
nárok oprávněný. A jisté je, že právě z Hůrky se umění kouřit pravé
dýmkové koření rozšířilo v nedávných stoletích mezi trpaslíky a podobné
národy, Strážce, čaroděje či poutníky, kteří dosud procházejí
tou prastarou křižovatkou cest. Domov a středisko umění lze tedy
- 18 -
hledat ve starém hůreckém hostinci ,U skákavého poníka‘, který od
nepaměti vlastní rodina Máselníků.
Nicméně pozorování, která jsem učinil na svých vlastních poutích
na jih, mne přesvědčila, že koření samo není rodem z naší končiny,
ale že postoupilo na sever z dolního toku Anduiny, kam bylo, jak se
domnívám, původně přivezeno přes Moře Muži ze Západní říše. V
Gondoru roste hojně a je tam bujnější a větší než na severu, kde
nikdy neroste planě a prospívá jen na teplých chráněných místech,
jako jsou Dolany. Lidé z Gondoru mu říkají sladký galenas a oceňují
na něm jen vůni květu. Z této země musel být dopraven na sever po
Zelené cestě během dlouhých staletí mezi Elendilovým příchodem a
našimi vlastními časy. Ale i Dúnadani z Gondoru nám přiznávají
čest, že jako první jej nacpali do dýmky hobiti. Ani čaroděje to
nenapadlo dřív než nás. Ačkoli jeden čaroděj, kterého jsem znal,
přijal toto umění dávno za své a získal v něm stejnou obratnost jako
ve všem, do čeho se kdy pustil.“
- 19 -
3.
O uspořádání Kraje
Kraj se dělil na čtyři čtvrtiny, již zmíněné čtvrtky, Severní, Jižní,
Východní a Západní; a ty zase dále na četná rodová území, jež stále
nesla jména některých vůdčích rodin, ačkoli v čase našeho vyprávění
se tato jména nevyskytovala již pouze v rodových územích. Skoro
všichni Bralové žili dosud v Bralsku, ale to neplatilo o mnoha jiných
rodinách jako třeba Pytlících nebo Bulících. Vně čtvrtek byly
Východní marka - Rádovsko - a Západní marka, připojená ke Kraji
roku 1462 k. 1.
Kraj vlastně v této době neměl „vládu“. Rodiny se víceméně
staraly o sebe. Pěstovat potravu a jíst ji zabíralo většinu jejich času.
V jiných otázkách byli zpravidla velkorysí, ne chamtiví, ale naopak
spokojení, umírnění, takže polnosti, statky, dílny a obchůdky
zůstávaly po celá pokolení neměnné.
Trvala samozřejmě prastará tradice týkající se Velkého krále z
Fornostu čili Severky, jak ji nazývali, jež ležela daleko na sever od
Kraje. Ale krále nebylo už téměř tisíc let, ba i trosky královské
Severky zarostly trávou. Přesto hobiti dosud o divokých lidech a
zlých tvorech (jako jsou skalní obři) říkali, že nikdy neslyšeli o králi.
Starodávnému králi totiž připisovali všechny své základní zákony; a
obvykle tyto zákony dodržovali dobrovolně, protože to byla Pravidla
(jak říkali) jak starobylá, tak spravedlivá.
Je pravda, že Bralova rodina už dlouho vynikala; úřad vladyky na
ně přešel (od Starorádů) už před několika staletími a hlava Bralů nosila
tento titul od té doby stále. Vladyka byl předsedou Krajového
sněmu a kapitánem Krajové hotovosti a Zbrojného hobitstya, ale
protože hotovost a sněmy se scházely jen v časech krize, a ty již nenastávaly,
vladyctví bylo už jen čestnou hodností. Bralové byli posud
- 20 -
ve velké vážnosti, protože byli jak četní, tak nesmírně bohatí, a v
každé generaci přiváděli na svět silné osobnosti zvláštních zvyků, a
dokonce dobrodružných povah. To druhé bylo spíš trpěno (bohatým)
než obecně schvalováno. Trval však zvyk mluvit o hlavě rodu jako o
Velkém Bralovi, a podle potřeby se k jeho jménu přidávalo pořadí,
jako například Hromželezo II.
Jediným skutečným činitelem v Kraji byl tou dobou starosta
Velké Kopaniny (neboli Kraje), který byl volen každých sedm let na
svobodném trhu na Bílých vrších o radostinách, to je o letním
slunovratu. Jako starosta měl téměř jedinou povinnost předsedat na
hostinách pořádaných o krajových svátcích, které byly časté. Se
starostováním však byly spojeny úřad poštmistra a Prvního krajníka,
takže řídil jak poslíčkovskou službu, tak Stráž. To byly jediné dvě
služby v Kraji a poslíčkové byli mnohem početnější a zaměstnanější.
Zdaleka ne všichni hobiti uměli číst a psát, ale ti, kdo uměli,
ustavičně psali všem svým přátelům (a vybraným příbuzným), kteří
žili dál než v dosahu odpolední procházky.
Krajníci byl název, který hobiti dali své policii, či tomu, co se jí
nejspíše podobalo. Neměli samozřejmě stejnokroj (takové věci byly
tehdy zcela neznámé), jen pírko za čepicí; v praxi byli spíš polními
hlídači než policisty, častěji honili zaběhlý dobytek než lidi. Na práci
„doma“ jich bylo v celém Kraji dvanáct, po třech v každé čtvrtce.
Značně větší počet, měnící se podle potřeby, byl zaměstnán
„obcházením hranic“ a starostí, aby nikdo zvenčí, velký nebo malý,
nedělal nezdobu.
Na počátku našeho vyprávění Pomezných, jak se jim říkalo,
značně přibylo. Ozývalo se mnoho stížností, že se cizí osoby a
tvorové plíží kolem hranic nebo přes ně: první známka, že všechno
není docela tak, jak má být a jak také vždycky bývalo, pomineme-li
pohádky a staré legendy. Málokdo si všiml toho znamení, a ani Bilbo
si ještě neuměl představit, co věstí. Od jeho památné pouti uplynulo
šedesát let a byl už starý i na hobity, kteří se běžně dožívali sta let;
zřejmě mu však zůstávalo ještě mnoho z velikého bohatství, které si
přinesl s sebou. Jak mnoho nebo jak málo, to neodhalil nikomu, ani
Frodovi, svému oblíbenému „synovci“. Stále také choval v tajnosti
prsten, který našel.
- 21 -
4.
O nalezení prstenu
Jak se vypráví v „Hobitovi“, jednoho dne přišel k Bilbovým
dveřím velký čaroděj, Gandalf Šedý, a s ním třináct trpaslíků: nikdo
jiný než sám Thorin Pavéza, potomek králů, a jeho dvanáct druhů ve
vyhnanství. S nimi vyrazil — k vlastnímu trvalému údivu — jednoho
dubnového rána roku 1341 krajového letopočtu hledat velké
bohatství, trpasličí poklad Králů pod Horou, pod Ereborem v Dolu,
daleko na východě. Výprava byla úspěšná a drak, který poklad
střežil, zahuben. A přece, ačkoli před dosažením vítězství byla
vybojována Bitva pěti armád, Thorin padl a bylo vykonáno mnoho
slavných činů, ta záležitost by stěží ovlivnila pozdější dějiny nebo
dosáhla více než jen zmínky v letopisech Třetího věku, kdyby nebylo
„náhody“ po cestě. Když se společnost ubírala do Divočiny, byla
napadena skřety ve vysokém průsmyku v Mlžných horách; a tak se
stalo, že se Bilbo na chvíli ztratil v černých skřetích dolech hluboko
pod horami a tam, zatímco marně tápal tmou, položil ruku na prsten
ležící na podlaze chodby. Dal si jej do kapsy. V tu chvíli to vypadalo
jako pouhé štěstí.
Při hledání cesty ven došel Bilbo až ke kořenům hor a dál to
nešlo. Na dně chodby, daleko od světla, se rozkládalo studené jezero
a na skalním ostrůvku ve vodě bydlel Glum. Bylo to odporné mrňavé
stvoření: pádloval v malém člunku velkýma ploskýma nohama, zíral
bledýma světélkujícíma očima, dlouhými prsty chytal slepé ryby a
jedl je syrové. Jedl všechno živé, třeba i skřeta, pokud to mohl chytit
a zardousit bez boje. Vlastnil tajný poklad, který se k němu dostal
před dávnými věky, dokud ještě žil na světle: zlatý prsten, který činil
svého nositele neviditelným. Byla to jediná věc, kterou miloval, jeho
„miláček“; a mluvil k němu, i když jej neměl u sebe. Přechovával jej
totiž v bezpečí v díře na svém ostrůvku, pokud právě nelovil nebo
nešpehoval skřety v dolech.
Možná, že by byl Bilba napadl ihned, kdyby jej měl při setkání na
ruce; neměl jej však a hobit měl v ruce elfí nůž, který mu sloužil jako
- 22 -
meč. Aby získal čas, Glum vyzval Bilba, aby si dávali hádanky, s
tím, že neuhodne-li Bilbo hádanku, kterou mu dá, Glum ho zabije a
sní, ale pokud Bilbo porazí jeho, udělá, co bude Bilbo chtít: dovede
ho na cestu ven.
Protože byl beznadějně ztracen ve tmě a nemohl tam ani zpátky,
Bilbo vyzvání přijal; a dali si navzájem řadu hádanek. Nakonec Bilbo
vyhrál, spíš štěstím (jak se zdálo) než chytrostí; nakonec ho totiž
žádná hádanka nenapadala a tu vykřikl, když v kapse nahmatal
prsten, který sebral a už na něj zapomněl: „Co to mám v kapse?“ Na
to Glum nedokázal odpovědět, ačkoli si vyžádal tři pokusy.
Odborníci se, budiž řečeno, rozcházejí, zda tato poslední otázka
byla podle přísných pravidel hry opravdovou hádankou, nebo jen
pouhou otázkou; ale všichni se shodují, že po tom, co ji přijal a
pokusil se na ni odpovědět, byl Glum vázán slibem. A Bilbo na něho
naléhal, aby slovo dodržel; napadlo ho totiž, že by se tenhle slizký
tvor mohl ukázat jako falešný, přestože některé sliby byly odedávna
pokládány za svaté a každý kromě nejzkaženějších tvorů se je bál
porušit. Po staletích samoty ve tmě však bylo Glumovo srdce černé a
byla v něm zrada. Zmizel a vrátil se na svůj ostrůvek opodál v temné
vodě, o němž Bilbo nevěděl. Tam, myslil si, leží jeho prsten. Měl už
hlad a byl rozzlobený, a jen co bude mít svého „miláčka“ u sebe,
nebude se bát žádné zbraně.
Ale prsten na ostrůvku nebyl: ztratil se, byl pryč. Z Glumova
zavřísknutí přejel Bilbovi mráz po zádech, i když ještě nechápal, co
se stalo. Ale Glum právě uhodl, příliš pozdě. „Co to má
v kapšiškách?“ vykřikl. V očích mu svítil zelený plamen, když
spěchal zpátky zavraždit hobita a znovu získat svého „miláčka“.
Bilbo zpozoroval, co mu hrozí, právě včas a slepě se dal na útěk
chodbou vzhůru od vody; a znovu ho zachránilo štěstí. V běhu totiž
vsunul ruku do kapsy a prsten mu tiše vklouzl na prst. Tak se stalo,
že ho Glum neviděl a proběhl kolem, střežit cestu ven, aby „zloděj“
neutekl. Bilbo ho obezřele sledoval, jak šel, klel a mumlal si o svém
„miláčkovi“; z té řeči konečně i Bilbo uhodl pravdu a ve tmě mu
svitla naděje: právě on našel kouzelný prsten a má možnost uniknout
skřetům i Glumovi.
- 23 -
Nakonec se zastavili před neviditelným otvorem, který vedl k
dolní bráně na východní straně hor. Tam se Glum schoulil, čenichal a
naslouchal; a Bilbo pocítil pokušení zabít ho svým mečem. Soucit ho
však zadržel, a ačkoli si nechal prsten, v němž spočívala jeho jediná
naděje, nechtěl jej použít k zabití ubohého tvora v nevýhodě.
Nakonec sebral odvahu, přeskočil ve tmě Gluma a prchal dál
chodbou, pronásledován nepřítelovými výkřiky nenávisti a
zoufalství: „Zloděj! Zloděj! Pytlík! Nenávidíme ho až navěky!“
Zvláštní je, že Bilbo svůj příběh společníkům takto nevyprávěl.
Řekl jen, že mu Glum slíbil dárek, když vyhraje; ale když pro něj šel
na ostrůvek, zjistil, že jeho poklad je pryč: kouzelný prsten, který
kdysi dostal k narozeninám. Bilbo se dovtípil, že to je právě ten prsten,
který našel, a protože vyhrál, už mu právem patřil. Ale protože
byl v úzkých, přiměl Gluma, aby mu náhradou za dárek ukázal cestu
ven. Tuto verzi uvedl Bilbo i ve svých pamětech a zdá se, že ji sám
nikdy nezměnil, ani po Elrondově Radě. V původní Červené knize
zjevně zůstala, stejně jako v několika opisech a výtazích. Mnoho
opisů však obsahuje pravdivou verzi (jako alternativu), a ta pochází
nepochybně z poznámek Fredových nebo Samvědových, kteří oba
poznali pravdu, ačkoli zřejmě nechtěli škrtat nic, co napsal starý hobit
sám.
Gandalf ovšem Bilbově první verzi nevěřil od chvíle, kdy ji slyšel,
a prsten ho nepřestal velice zajímat. Nakonec po dlouhém vyptávání
z Bilba vytáhl pravdivý příběh, což na čas zkalilo jejich přátelství;
zdálo se však, že čaroděj pokládá pravdu za důležitou. Ačkoli to
Bilbovi neřekl, pokládal za důležité a znepokojivé to, že milý hobit
neřekl pravdu hned; zcela proti svým zvyklostem. Myšlenka „dárku“
ovšem nebyla pouhý hobití výmysl. Vnukla mu ji, jak Bilbo přiznal,
Glumova řeč, kterou zaslechl; Glum přece opakovaně nazýval prsten
svým „dáreškem k narozeninám“. To připadalo Gandalfovi také
zvláštní a podezřelé; ale pravdu v tom ohledu nevypátral ještě mnoho
let, jak poznáme ze stránek této knihy.
O Bilbových pozdějších dobrodružstvích se zde není třeba rozepisovat.
S pomocí prstenu unikl skřetím strážím u brány a znovu nalezl
své společníky. Použil prsten na své výpravě mnohokrát, hlavně
- 24 -
k pomoci přátelům; dokud to ale šlo, tajil jej před nimi. Po návratu
domů o něm víckrát s nikým nemluvil, s výjimkou Gandalfa a Froda;
nikdo jiný v Kraji nevěděl o jeho existenci, jak alespoň věřil. Frodo
byl jediný, komu ukázal své vyprávění o výpravě, jež spisoval.
Svůj meč Žihadlo pověsil Bilbo nad krb a své báječné kroužkové
brnění, dar trpaslíků z dračího pokladu, zapůjčil muzeu, totiž Domu
pamětin ve Velké Kopanině. Ale v zásuvce doma v Dně pytle choval
starý plášť s kapuci, který nosil na cestách; a prsten, zajištěný jemným
řetízkem, zůstával v jeho kapse.
Vrátil se domů do Dna pytle 22. června ve svém dvaapadesátém
roce (1342 k. 1.) a v Kraji se nic zvláštního neudálo, dokud pan Pytlík
nezačal připravovat oslavu svých sto jedenáctých narozenin (1401
k. 1.) V tomto okamžiku začíná naše vyprávění.
- 25 -
Poznámka o Krajových letopisech
Úloha, kterou hobiti na konci Třetího věku sehráli ve velkých
událostech, jež vedly k začlenění Kraje do Obnoveného království,
probudila v nich obecnější zájem o vlastní historii; a mnohé domácí
tradice, jež byly do té doby převážně ústní, byly shromážděny a zapsány.
Větší rodiny se také zajímaly o události v celém Království a
mnozí jejich příslušníci studovali jeho starou historii a legendy. Koncem
prvního století Čtvrtého věku se v Kraji nacházelo již několik
knihoven, jež obsahovaly spoustu historických knih a záznamů.
Největší z těchto sbírek byly pravděpodobně v Podvěží, ve Velkých
Pelouších a v Brandově. Naše vylíčení konce Třetího věku je
převzato zejména z Červené knihy Západní marky. Tento nejdůležitější
pramen pro historii Války o Prsten získal svůj název tím, že byl
dlouho uložen v Podvěží, v domově Hezounků, hejtmanů Západní
marky. Byl to původně Bilbův soukromý deník, který s sebou Bilbo
odnesl do Roklinky. Frodo jej přinesl zpět do Kraje spolu s mnoha
volnými listy s poznámkami a během let 1420—1 k. l. téměř zaplnil
jeho stránky svým líčením Války. K němu však byly připojeny a
spolu s ním uchovány tři velké svazky vázané v kůži, jež mu dal Bilbo
na rozloučenou. K těmto čtyřem svazkům byl v Západní marce
dodán pátý, obsahující komentáře, genealogie a různou jinou látku
týkající se hobitích členů Společenstva.
Původní Červená kniha se nedochovala, ale bylo pořízeno mnoho
opisů, především z prvního svazku, pro potřebu potomstva dětí Pána
Samvěda. Nejdůležitější opis však měl jinou historii. Byl přechováván
ve Velkých Pelouších, ale napsán byl v Gondoru na žádost pravnuka
Peregrinova a dokončen roku 1592 k. 1. (172 Č. v.). Jeho jižní
pisatel připojil poznámku: Findegil, královský písař, dokončil tuto
práci v roce 172 IV. Je to do všech detailů přesný opis Vladykovy
knihy z Minas Tirith. Tato kniha je opisem, pořízeným na žádost
- 26 -
krále Elessara, z Červené knihy Periannath, a byla mu donesena vladykou
Peregrinem, když odešel dožít do Gondoru v roce 64 IV.
Vladykova kniha byla tedy prvním opisem Červené knihy a obsahovala
mnohé, co bylo později vypuštěno nebo ztraceno. V Minas
Tirith k ní bylo připojeno mnoho poznámek a oprav, zejména ve slovech,
jménech a citátech z elfích jazyků; a byla doplněna o zkrácené
verze těch částí „Příběhu Aragorna a Arwen“, které nejsou zahrnuty
v líčení Války. Celý příběh údajně zapsal Barahir, syn Správce Faramira,
nějaký čas po odchodu krále. Hlavní důležitost Findegilova
opisu však spočívá v tom, že jako jediný obsahuje celé Bilbovy
„Překlady z elfštiny“. Ukázalo se, že tyto tři svazky byly velmi umným
a učeným dílem, při jehož tvoření využíval mezi roky 1403 a
1418 všech dostupných zdrojů informací v Roklince, jak živých, tak
dokumentárních. Protože jich však Frodo použil jen velmi málo a
protože se cele věnují Starým časům, dále zde o nich nebude řeč.
Protože Smělmír a Peregrin se stali hlavami svých velkých rodin
a současně udržovali osobní svazky s Rohanem a Gondorem,
knihovny v Rádohrabech a Bralově Městci obsahovaly mnohé, co se
neobjevilo v Červené knize. V Brandově bylo mnoho prací pojednávajících
o Eriadoru a dějinách Rohanu. Některé z nich složil nebo
započal Smělmír sám, ačkoli v Kraji byl připomínán především pro
svůj „Rostlinopis Kraje“ a pro své „Počítání let“, v němž rozebíral
vztahy kalendářů Kraje a Hůrky k rohanskému, gondorskému a
roklínskému. Napsal také krátké pojednání „O starých slovech a
jménech v Kraji“, kde projevil zvláštní zájem o objevování spřízněností
s jazykem Rohirů u takových krajových slov jako pamětina a u
starých prvků v místních jménech.
Ve Velkých Pelouších byly knihy méně zajímavé pro Krajany,
ačkoli důležitější pro obecné dějiny. Žádnou z nich nenapsal Peregrin,
ale on i jeho následovníci sebrali mnoho rukopisů napsaných
gondorskými písaři: hlavně opisy nebo výtahy z historií či legend
vztahujících se k Elendilovi a jeho dědicům. Jedině zde v Kraji se
nalezly rozsáhlé materiály pro dějiny Númenorejců a vzestupu Saurona.
Právě ve Velkých Pelouších byl zřejmě s pomocí materiálu
sebraného Smělmírem sestaven „Letopis“. Ačkoliv uváděná data
jsou často dohadem, zvláště u Druhého věku, zasluhují pozornosti. Je
- 27 -
pravděpodobné, že Smělmír získal pomoc a informace z Roklinky,
kterou navštívil více než jednou. Tam, ač Elrond již odešel, ještě
dlouho zůstali jeho synové a s nimi někteří Vznešení elfové. Říká se,
že tam přesídlil Celeborn po odchodu Galadriel; ale není zpráv o
tom, kdy sám nakonec vyhledal Šedé přístavy, a s ním odešla poslední
živoucí památka na Staré časy ve Středozemí.
- 28 -
- 29 -
KNIHA PRVNÍ
- 30 -
KAPITOLA PRVNÍ
DLOUHO OČEKÁVANÝ DÝCHÁNEK
Když pan Bilbo Pytlík z Dna pytle oznámil, že brzy hodlá oslavit
své sto jedenácté narozeniny ve zvláště vybrané společnosti, byla v
Hobitíně spousta řečí a vzrušení.
Bilbo byl velmi bohatý a velmi zvláštní a Kraj nad ním žasl už
šedesát let, od jeho podivného zmizení a nečekaného návratu. Bohatství,
které si přivezl z cest, se už stalo místní legendou a obecně se
věřilo, ať staří říkali co chtěli, že Kopec pod Dnem pytle je plný chodeb
nacpaných poklady. A kdyby tohle nestačilo k proslulosti, bylo
se co divit jeho trvající zdatnosti. Čas plynul, ale zdálo se, že na pana
Pytlíka vůbec nepůsobí. V devadesáti letech byl skoro stejný jako v
padesáti. V devětadevadesáti o něm začali mluvit jako o „zachovalém“,
ale „nezměněný“ by bývalo přesnější. Někteří vrtěli hlavou a
mysleli si, že je to příliš mnoho blaha najednou; zdálo se nespravedlivé,
aby někdo vlastnil (zřejmě) věčné mládí zároveň s (údajně) nevyčerpatelným
bohatstvím.
„Za to se bude muset zaplatit,“ říkali. „To není přirozené a koukají
z toho nepříjemnosti!“
Ale nepříjemnosti zatím nepřicházely, a protože pan Pytlík byl
štědrý v otázce peněz, většina lidí mu byla vcelku ochotna odpustit
jeho podivnůstky i jeho štěstí. Udržoval dobré vztahy s příbuznými
(samozřejmě kromě Pytlíků ze Sáčkova), a měl mnoho oddaných
ctitelů mezi hobity z chudých a bezvýznamných rodin. Neměl však
žádné blízké přátele, dokud nezačali dorůstat někteří jeho mladší
synovci.
- 31 -
- 32 -
Nejstarší z nich a Bilbův oblíbenec byl mladý Frodo Pytlík. Když
bylo Bilbovi devětadevadesát, adoptoval Froda jako dědice a přivedl
ho do Dna pytle, a naděje Pytlíků ze Sáčkova nadobro ztroskotaly.
Bilbo a Frodo měli náhodou narozeniny v jeden den, 22. září. „Pojď
radši bydlet ke mně, Frodíku,“ řekl jednoho dne Bilbo, „a můžeme
slavit narozeniny v pohodlí spolu.“ Tou dobou byl Frodo pouhá
dvacítka, jak nazývali hobiti nezodpovědný věk mezi dětstvím a
plnoletostí, dosahovanou ve třiatřicíti.
Uplynulo dalších dvanáct let. Pytlíkové každoročně pořádali velmi
veselé oslavy narozenin v Dně pytle, ale bylo zřejmé, že na letošní
podzim se plánuje něco úplně výjimečného. Bilbo se měl dožít
stojedenáctin, 111, dosti zvláštního čísla a na hobita velmi úctyhodného
věku (starý Bral sám se dožil jen 130); a Frodovi mělo být třiatřicet,
33, číslo důležité: den jeho plnoletosti.
V Hobitíně a v Povodí začaly pracovat jazyky a pověst o nadcházející
události se rozešla celým Krajem. Osudy a povaha pana Bilbo
Pytlíka se opět staly středem pozornosti a staří náhle zjistili, že jejich
vzpomínky jsou velmi žádané.
Nikdo neměl pozornější posluchače než starý Pecka Křepelka,
běžně známý jako Kmotr. Vykládal „U břečťanu“, v malé hospůdce
v ulici U vody, a mluvil s patřičnou autoritou, protože o zahradu Dna
pytle pečoval čtyřicet let a předtím v tom pomáhal starému Vrtalovi.
Teď když na něho šlo stáří a tuhly mu klouby, práci vykonával většinou
jeho nejmladší syn Sam Křepelka. Otec i syn byli s Bilbem a
Frodem ve velice přátelském poměru. Bydleli na samotném Kopci, v
Pytlové ulici číslo 3, hned pod Dnem pytle.
„Pan Bilbo, to je moc milej a slušnej lepší hobit, to říkám odjakživa,“
prohlašoval Kmotr. Naprosto pravdivě, protože Bilbo k němu
byl velice zdvořilý, říkal mu „Mistře Peckoslave“, a stále se ním radil
o pěstování zeleniny — ve věci „kořínků“, zvláště brambor, byl
Kmotr všemi (sebe nevyjímaje) uznávaným znalcem v celém okolí.
„Ale co ten Frodo, co u něho bydlí?“ zeptal se starý Nouna z Povodí.
„Jmenuje se Pytlík, ale je víc než napůl Brandorád. Nechápu,
proč potřebuje nějaký Pytlík z Hobitína chodit pro nevěstu až do Rádovska,
kde jsou lidi tak divní.“
- 33 -
„A není divu, že jsou divní,“ prohodil Taťka Dvounožka (Kmotrův
soused), „když bydlej na nesprávný straně Brandyvíny, u samýho
Starýho hvozdu. To je zlý temný místo, jestli je jen půlka pravdy na
tom, co se povídá.“
„Máš pravdu, dědo,“ řekl Kmotr. „Ne že by Brandorádi z Rádovska
žili zrovna ve Starým hvozdě, ale je to divná ráče, se mi zdá.
Vyvádějí s lodičkama na ty velký řece — to není přirozený. Není
divu, že to špatně končívá, to vám povím. Ale tak jak tak, pan Frpdo
je tak příjemnej mladej hobit, že bys pohledal. Moc podobnej panu
Bilbovi, a nejenom obličejem. Konečně jeho táta byl Pytlík. Slušnej,
spořádanej hobit, pan Drogo Pytlík; nikdy se o něm nemluvilo, dokud
se neutopil.“
„Utopil?“ ozvalo se několik hlasů. Slyšeli už tuhle i jiné, temnější
pověsti dřív, jak jinak; ale hobiti jsou posedlí po rodinných historiích
a byli ochotni poslechnout si ji znovu.
„No, říká se to,“ pravil Kmotr. „Víte, pan Drogo si vzal nebožku
slečnu Primuli Brandorádovou. Byla první sestřenice našeho pana
Bilba z matčiny strany (její maminka byla nejmladší dcera Starého
Brala) a pan Drogo byl jeho druhý bratranec. Takže pan Frodo je
jeho první i druhý bratranec, vlastně o jedno dál, však mi rozumíte. A
pan Drogo byl zrovna na Brandově u svého tchána, starého pana Hrdomíra,
jako po svatbě mockrát, protože rád papal a starej Hrdomír
hostil náramně štědře; šel na lodičky na Brandyvínu a utopil se i s
manželkou. To byl chudáček pan Frodo ještě děcko, víte.“
„Slyšel jsem, že jeli na vodu po večeři při měsíčku,“ řekl starý
Nouna; „a že se lodička potopila pod váhou pana Droga.“
„A já slyšel, že ho strčila do vody ona a on ji stáhnul za sebou,“
řekl Pískař, hobitínský mlynář.
„Neměl bys poslouchat všecko, co slyšíš, Pískaři,“ řekl Kmotr,
který neměl mlynáře v lásce. „Nač mluvit o strkání a tahání. Lodičky
jsou dost zrádný i pro toho, kdo se ani nezavrtí, a není potřeba hledat
další příčiny neštěstí. Ať je to jak chce: pan Frodo zůstal jako siroteček
ztracenej, abych tak řek, mezi těma divnejma Rádovskejma a v
Brandově ho vychovávali kdovíjak. Podle všech zpráv je to tam úplná
králíkárna. Starej pan Hrdomír tam měl vždycky aspoň stovku
- 34 -
příbuznejch. Pan Bilbo nikdy neudělal milosrdnější skutek, než když
si hocha přived mezi slušný lidi.
Ale pro Pytlíkový ze Sáčkova to musela bejt pořádná rána. Mysleli,
že dostanou Dno pytle, hned když odešel a myslelo se, že je po
něm. A vtom se vrátí a vypakuje je; a žije si a žije a nevypadá ani o
den starší; Pámbu požehnej! A najednou si přivede dědice a nechá
sepsat řádně všecky papíry. Pytlíkoví ze Sáčkova v životě neuviděj
Dno pytle zevnitř, aspoň doufám.“
„Slyšel jsem, že je tam poschovávaná pěkná hromádka peněz,“
řekl neznámý obchodní cestující z Velké Kopaniny, ze Západní
čtvrtky. „Celej vršek Kopce je plnej chodeb nacpanejch bednama
zlata a stříbra a taky drahýho kamení, podle toho, co jsem slyšel.“
„Tak to jste musel slyšet víc, než já můžu potvrdit,“ odpověděl Kmotr.
„O drahým kamení nevím nic. Pan Bilbo nešetří penězma a zdá se,
že jich nemá nedostatek; ale o žádnejch chodbách nevím. Viděl jsem
pana Bilba, když se vracel, bude to nějakejch šedesát let. To jsem byl
kluk. Nebyl jsem dlouho v učení u starýho Vrtala (byl to bratranec
mýho táty), ale měl mě s sebou u Dna pytle, abych mu pomáhal zahánět
lidi z trávníku a ze zahrady během dražby. A uprostřed všeho
najednou přichází Kopcem pan Bilbo s poníkem a velikánskejma
pytlema a pár bedničkama. Nepochybuju, že byly všecky plný pokladů,
který nasbíral v cizích zemích, kde přej sou hory celý ze zlata, ale
aby se tím plnily chodby, tolik toho zase nebylo. Ale můj kluk Sam o
tom bude vědět víc. Je ve Dně pytle v jednom kuse. Je celej dívej po
pohádkách o starejch časech a poslouchá všecky povídačky pana
Bilba. Pan Bilbo ho naučil i číst a psát — nic zlýho tím ovšem nemyslel
a doufám, že z toho nic zlýho nevzejde.
,Elfové a draci,' povídám mu. ,Zelí a brambory jsou pro nás dva
lepší. Nepleť se do věcí lepších lidí, nebo skončíš v moc velký šlamastyce,'
povídám mu. A moh bych to říct i jinejm,“ dodal s pohledem
na neznámého a mlynáře.
Kmotr však posluchače nepřesvědčil. Pověst o Bilbově bohatství
byla už příliš zakořeněná v představách mladší generace hobitů.
„Ale však on k tomu, co si přivez prvně, asi přidával,“ přel se
mlynář, vyjadřuje obecné mínění. „Často bejvá pryč z domu. A podívejte
se na ty pronárody, co sem za ním choděj: trpaslíci o půlnoci a
- 35 -
ten starej kouzelník Gandalf a tak. Říkejte si co chcete, Kmotře, ale
Dno pytle je divný místo a lidi ještě divnější.“
„A vy si můžete říkat, co vy chcete, o věcech, kterejm nerozumíte
o nic víc než námořnictví, pane Pískař,“ odsekl Kmotr, a mlynář mu
byl ještě protivnější než jindy. „Jestli ti jsou divný, tak bychom tady
užili divnosti trochu víc. Jsou lidi, a ne moc daleko odtud, který by
kamaráda nepozvali na skleničku, kdyby bydleli v díře se zlatejma
stěnama. Ale ve Dně pytle se dělají věci pořádně. Náš Sam říká, že
na oslavu bude pozváněj každej, a že budou dárky, povídám dárky,
pro každýho, a zrovna tenhle měsíc.“
Ten měsíc byl září, tak krásné, jak jen srdce ráčí. Za den dva se
rozšířila pověst (asi od vševědoucího Sama), že se bude konat ohňostroj
— a navíc ohňostroj, jaký v Kraji neviděli málem sto let, přinejmenším,
co umřel Starý Bral.
Dny míjely a Den se blížil. Jednoho večera vjel do Hobitína podivný
vůz naložený podivnými balíčky a drkotal do Kopce ke Dnu
pytle. Poplašení hobiti vykukovali z osvětlených dveří a civěli na něj.
Řídil jej nějaký cizokrajný pronárod, který si prozpěvoval divné písničky:
trpaslíci s dlouhými bradami a staženými kapucemi. Pár jich
zůstalo v Dně pytle. Koncem druhého zářijového týdne projel za bílého
dne Povodím vozík směrem od Brandyvínského mostu. Řídil jej
osamělý starý muž ve vysokém modrém špičatém klobouku, dlouhém
šedém plášti a se stříbřitou šálou. Měl dlouhé bílé vousy a huňaté
obočí, které mu trčelo až přes okraj klobouku. Hobiťata utíkala
přes celý Hobitín a až nahoru na Kopec za vozíkem. Byl naložený
petardami, jak správně uhodli. U Bilbových dveří začal stařec skládat:
byly to veliké balíky raket všeho druhu a tvarů, každá s nálepkou
nesoucí velké G a elfí runu .
To byla ovšem Galdalfova značka a starý muž byl Gandalf, čaroděj,
jehož sláva v Kraji spočívala především na jeho obratnosti s ohněm,
kouřem a světly. Jeho skutečná práce byla mnohem těžší a nebezpečnější,
ale o tom Krajané nevěděli nic. Pro ně byl prostě jednou
z „atrakcí“ na oslavě. Odtud vzrušení hobiťat. „G jako Grand!“ křičely
děti a stařec se usmíval. Znaly ho od vidění, ačkoli se v Hobitíně
objevoval jen občas a nikdy se dlouho nezdržel, ale ani ony, ani ni-
36 -
kdo jiný kromě nejstarších z dospělých neviděl žádný jeho ohňostroj
— patřily už legendární minulosti.
Když stařec s pomocí Bilba a několika trpaslíků skončil vykládání,
Bilbo rozdal pár penízků, ale k lítosti diváků ani raketku, ani dělbuch.
„Běžte!“ řekl Gandalf. „Uvidíte toho až až, ale v pravý čas.“ Pak
zmizel vevnitř s Bilbem a dveře se zavřely. Mladí hobiti zírali ještě
chvíli marně na dveře a pak odešli s pocitem, že se dne oslavy asi
nedočkají.
V Dně pytle seděli Bilbo a Gandalf u otevřeného okna pokojíku
hledícího na západ do zahrady. Pozdní odpoledne bylo jasné a pokojné.
Květiny žhnuly rudě a zlatě: hledíky, slunečnice a řeřichy se
plazily po drnových stěnách a nahlížely do okrouhlých oken.
„Vy máte ale jasnou zahradu!“ řekl Gandalf.
„Ano,“ řekl Bilbo. „Mám ji opravdu moc rád a starý dobrý Kraj
taky; ale myslím, že potřebuji dovolenou.“
„Takže chcete provést svůj plán?“
„Chci. Rozhodl jsem se už před několika měsíci a nerozmyslel
jsem si to.“
„Tak dobře. Už o tom nebudeme mluvit. Držte se svého plánu —
ale celého svého plánu — a doufám, že se obrátí k dobrému jak pro
vás, tak pro nás pro všechny.“
„Také doufám. Rozhodně se míním ve čtvrtek dobře pobavit a
provést svůj žertík.“
„Rád bych věděl, kdo se bude smát,“ potřásl Gandalf hlavou.
„Uvidíme,“ řekl Bilbo.
Příštího dne zarachotily Kopcem další vozy, a ještě další. Mohlo
to sice vyvolat stížnosti ze strany místního obchodu, ale během týdne
se začaly z Dna pytle valit objednávky na všechny druhy potravin,
užitkového a přepychového zboží, jaké se jen dalo sehnat v Hobitíně,
Povodí a celém okolí. Lidí se zmocnilo nadšení; začali odškrtávat
dny v kalendáři a horlivě vyhlížet listonoše s pozvánkou.
Zanedlouho začaly pozvánky pršet a hobitínský poštovní úřad byl
zahlcen a povodský se topil a byli povoláni listonoši dobrovolníci.
- 37 -
Proudili nepřetržitě do Kopce se stovkami zdvořilých obměn na Děkuji,
určitě přijdu.
Na vratech Dna pytle se objevila cedule VSTUP POVOLEN JEN
VE SPOJITOSTI S OSLAVOU. I ti, kdo měli nebo předstírali, že
mají co činit s oslavou, zřídka pronikli dovnitř. Bilbo měl práci: psal
pozvánky, odškrtával odpovědi, balil dárky a konal jisté soukromé
přípravy. Od Gandalfova příjezdu se neukázal.
Jednoho dne se hobiti probudili a spatřili velkou louku jižně od
Bilbových dveří pokrytou lany a tyčemi na stavbu stanů a pavilónů.
V břehu vedoucím k silnici byl proražen vchod se širokými schody a
bělostnou brankou. Tři hobiti rodiny z Pytlové ulice u louky jevily
ohromný zájem a ostatní jim záviděli. Starý Kmotr Křepelka už ani
nepředstíral práci na zahradě.
Začaly se vztyčovat stany. Byl tam jeden zvlášť veliký pavilón,
tak velký, že strom, který na louce rostl, se v něm schoval a stál pyšně
na jednom konci, v čele hlavního stolu. Na každé větvi visela lucernička.
Ještě slibnější (pro hobití hlavy) byla obrovská kuchyně
pod širým nebem v severním rohu louky. Ze všech hospůdek a hospod
v širém okolí dorazili kuchaři a připojili se k trpaslíkům a jiným
pronárodům ubytovaným v Dně pytle. Vzrušení vrcholilo.
Pak se zatáhlo. To bylo ve středu, den před oslavou. Zavládla úzkost.
Potom se konečně rozbřeskl čtvrtek 22. září. Slunce vstalo,
mraky zmizely, vlajky zavlály a zábava začala.
Bilbo to nazval Oslava, ale ve skutečnosti to byla směsice nejrůznějších
zábav. Prakticky všichni z okolí byli pozváni. Pár jich bylo
omylem přehlédnuto, ale protože přišli stejně, nic se nestalo. Byla
pozvána i spousta lidí z jiných částí Kraje; a několik jich přišlo i přes
hranice. Bilbo vítal hosty (a další příchozí) u nové bílé branky osobně.
Rozdával dárky kdekomu — byli i tací, kteří zadem vyšli a dostavili
se ke dveřím znovu. Hobiti totiž dávali o narozeninách dárky
druhým. Zpravidla ne tak drahé a ne tak štědře jako při této příležitosti,
ale stejně to nebyl špatný zvyk. V Hobitíně a Povodí měl vlastně
každý den někdo narozeniny, takže každý hobit z okolí měl naději
aspoň na jeden dárek týdně. Ale nikdy se jich nepřesytili.
Při této příležitosti byly dárky neobyčejně pěkné. Hobití děti byly
tak vzrušené, že na chvíli málem zapomněly na jídlo. Byly tam hrač-
38 -
ky, jaké dosud neviděly, všechny krásné a některé kouzelné. Však
jich byla spousta objednána už před rokem a dorazila až od Hory a z
Dolu a byla to pravá trpasličí práce.
Když byl každý host přivítán a konečně vevnitř, zpívalo se, tančilo,
hrála se hudba i hry a samozřejmě se jedlo a pilo. Byla stanovena
tři jídla: oběd, svačina a večeře. Ale oběd a svačina se poznaly hlavně
podle toho, že v tu dobu si hosté sedli všichni a jedli společně. V
ostatním čase pouze všude jedly a pily spousty lidí nepřetržitě od
jedenácti do půl sedmé, kdy začínal ohňostroj.
Ohňostroj byla Gandalfova záležitost: nejenže rakety přivezl, ale
také je navrhl a vyrobil; a zvláštní efekty, sestavy a sady raket vysílal
sám. Štědře však rozdával prskavky, kapsle, dělbuchy, pochodně,
trpasličí svíce, elfí fontány, skřetí štěky a hromobití. Všechny byly
skvělé. Čím byl Gandalf starší, tím byl lepší.
Některé rakety byly jako hejna jiskřivých ptáků, kteří sladce zpívali.
Bylo vidět zelené stromy s kmeny z temného dýmu: jejich listí
se rozvilo, jako když v jednom okamžiku propukne jaro, a ze svítících
větví padaly na užaslé hobity žhoucí květy se sladkou vůní a
rozplývaly se těsně předtím, než by se dotkly jejich vzhůru obrácených
tváří. Fontány motýlů se třpytivě rozlétaly mezi stromy, tryskaly
sloupy ohňů, které se v letu měnily v orly, plující lodi nebo hejno
táhnoucích labutí; byla červená bouře a žlutý lijavec; les stříbrných
kopí vyletěl do vzduchu s rykem vojska, které se žene do boje, a padl
zpět do vody, jako když syčí stovky žhavých hadů. A pak přišlo poslední
překvapení na Bilbovu počest, které hobity pořádně vylekalo,
jak měl konečně Gandalf v úmyslu. Světlo zhaslo. Vystoupil oblak
dýmu. Začal se podobat daleké hoře a její vrcholek začal řeřavět.
Hora vyplivla zelené a rudé plameny. A vtom vyletěl rudozlatý drak
— ne v životní velikosti, ale vypadal strašně jako živý —, oheň mu
šlehal z tlamy, oči se hrozivě poulily; zaburácelo to a drak třikrát
přeletěl nad hlavami davu. Všichni se přikrčili a někteří rovnou padli
na obličej. Drak přefuněl kolem jako rychlovlak, udělal salto a pukl
nad Povodím s ohlušujícím třeskem.
„To je znamení k večeři!“ pravil Bilbo. Úzkost a strach se rozplynuly
a padlí hobiti vyskočili. Všechny čekala báječná večeře; totiž
všechny kromě těch, kteří byli pozváni na zvláštní rodinnou večeři.
- 39 -
Ta se konala ve velkém pavilónu se stromem. Pozvánky byly omezeny
na dvanáct tuctů (počet nazývaný hobity také veletucet, ačkoli se
nehodilo užívat toho pojmu o lidech); a hosté byli vybráni ze všech
rodin, s nimiž byli Bilbo a Frodo spřízněni, s přídavkem několika
nespřízněných přátel (jako Gandalf). Byla tam s dovolením rodičů i
spousta mladých hobitů; hobiti totiž nezakazovali dětem zůstat déle
vzhůru, zvláště když byla naděje, že dostanou zadarmo najíst. Odchovat
mladé hobity stálo nějaké ohánění.
Byla tam spousta Pytlíků a Bulíků a také hodně Bralů a Brandorádů;
byli tam různí Ponravové (příbuzní Bilbo vy babičky) a různí
Cvalíkové (spříznění s jeho dědečkem Bralem) a výběr Pelíšků, Bulvu,
Kšandičku, Jezevců, Dobráčků, Troubilů a Hrdonožků. Někteří
byli s Bilbem spřízněni jen velmi vzdáleně a někteří snad nikdy nebyli
v Hobitíně, protože žili ve vzdálených končinách Kraje. Pytlíkoví
ze Sáčkova nebyli opomenuti. Oto a jeho choť Lobelie byli přítomni.
Neměli rádi Bilba a Froda nenáviděli, ale pozvánka, psaná
zlatým inkoustem, byla tak velkolepá, že pokládali za nemožné odmítnout.
Kromě toho jejich bratranec Bilbo Pytlík se zabýval kuchařským
uměním už drahně let a jeho stůl byl vyhlášený.
Všech sto čtyřiačtyřicet hostí očekávalo příjemnou hostinu, ačkoli
se dost děsili proslovu hostitele po večeři (nevyhnutelného bodu programu).
Míval sklon zatahovat do řeči úryvky čehosi, čemu říkal
poezie, a občas, po nějaké skleničce, dělal narážky na ztřeštěná dobrodružství
své tajemné pouti. Hosté nebyli zklamáni: čekala je velmi
příjemná hostina, vlastně poutavá zábava, vydatná, hojná, rozmanitá
a dlouhá. V následujícím týdnu poklesl nákup potravin v širém okolí
málem na nulu, ale protože Bilbovo pohoštění odčerpalo zásoby většiny
obchodů, sklípků a skladišť v okruhu mnoha mil, nijak to nevadilo.
Když dojedli (skoro), přišel Proslov. Většina přítomných byla teď
ovšem ve snášenlivém rozpoložení, v oné blažené fázi, kterou nazývali
„docpávání“. Usrkávali oblíbené nápoje, uždibovali oblíbené
lahůdky a zapomínali na své obavy. Byli připraveni vyslechnout cokoli
a jásat po každé větě.
„Moji milí,“ začal Bilbo, povstávaje. „Slyšte! Slyšte!“ volali a
opakovali to tak, jako by se jim ani nechtělo uposlechnout vlastní
- 40 -
výzvy. Bilbo vstal a vylezl na židličku pod rozsvíceným stromem.
Světlo lucerniček padalo na jeho usměvavou tvář; na vyšívané vestě
svítily zlaté knoflíky. Každý ho mohl vidět, jak stojí, jednou rukou
kyne, druhou schovává v kapse kalhot.
„Drazí
Oni povedali na čo tam idú.
Kokot to určite aj čítal že na čo tam išli.
Ale bude tu zavádzať, klamať a oretvarovat sa, lebo je to ruský fašistický kokot
Vladnu nam bojovnici za mier, zvolili sme za prezidenta mieroveho kandidata a mier stale nigde.
Ministerka hospodarstva povedala, ze plynu mame dost. Tak akoze tebe chyba?
Jojojo omylom postol rodinnú fotku.
Jojojo, priznaj sa už konečne. Že ty si russák?
Že sa nehanbíš. Rodičia sú šťastní, že ušli z Mordoru, a ty chceš, aby Mordor prišiel tu.
Šak ti ďaďa už ani stakan vodky doma nenaleje!
plyn uz doniesol robo, 2x andrej, tibor, 2x lubos...
Prečo Ma toto 30 lajkov a 5 komentov??? Takto ten cancel culture nevybudujeme , súdruhovia!!!!
ved to su sudruhovia gaspar s dankom na koberci u fica
teda neviem to naisto, ale ta podoba, ta podoba...
Plyn kde? Zelensky by ho pustil, ale Putin odmieta...
Polsko ziskalo kontrakt na nakup americkeho plynu, kt je o 20% lacnejsi ako rusky. Ked to najdem vylepim to na gulas.
Ked uz teda ide o tie lacne fosilie z ruska :)))
Jeeemine, ja najprv ze je tam koalicia a z moskalie, to by bolo super meme. Keby som mal cas aj to prerobim.
Odpoved: Opozicia nesla do Kyjeva zobronit o plyn, ale pozriet kamosov nech vedia ze s nimi chceme stale kamosit.
Preco je na fotke 3 krat Lavrov?
ja neviem preco ma autor zas a znova potrebu ukazovat aky je blby alebo ruZZky troll (skor asi blby, trolling mu moc nejde :)).
Takze 3 kontrolne otazky:
Ma alebo nema Gazprom na zaklade platnej zmluvy povinnost dodavat plyn az do roku 2034?
Ma alebo nema Ukrajina akukolvek a s kymkolvek podpisanu zmluvu o tranzite plynu po 31.12.2024?
Otazka 3: Co s tym ma Simecka alebo Ukrajinci?
Oni, ako neexekutiva boli vybavovat plyn? To povedal kto? Jojo, ked mal ruky v hajzli?
I. TALKS WITH TEACHINGS
FROM MY COSMIC FRIENDS
Motto:
“When you all enter this path and begin living like us, being able to share everything with each other, being able to work and to give your work to the whole, but all of you, it will make a difference. ...”
“Ptaah, the commander of the Cosmic Squadron from Pleiades.”
Ivo A. Benda July 1997
www.angels-heaven.org
www.cosmic-people.com
PRAYING OUR CREATOR AND FRIENDS FROM SPACE
FOR A TV CONTACT
IN ORDER TO ENABLE OUR COSMIC FRIENDS – ASHTAR SHERAN AND OTHER COSMIC PEOPLE FULL OF LOVE – TO APPEAR IN OUR TELEVISION, IT IS NECESSARY THAT MANY PEOPLE MEDITATE FOR IT AT THE SAME TIME. THEREFORE, WE WILL MEDITATE AND PRAY WITH LOVE AND HUMBLENESS TO OUR BELOVED CREATOR AND OUR DEAR COSMIC PEOPLE FOR THEIR APPEARANCE ON ALL TV PROGRAMS.
THIS PRAYER WE SHALL SEND OUT EVERY SUNDAY AT 10 P.M. FOR AT LEAST 10 MINUTES.
Motto:
Communications with peaceful
extraterrestrial beings are at full pace …
With love, Ivo Benda.
Dedicated with love to all peaceful people of Earth,
to our cosmic friends and to our Creator; who I love so much.
Dear reader,
together with Miloslava Drsková, I have been asked by our extraterrestrial friends (mostly from Pleiades, but also from elsewhere – planets Erra, Tasiila, Riddh, Zetor, Ajacit, etc.) to publish these „Talks with teachings from my Cosmic friends”, which I’m doing gladly and with love.
Since my childhood I’ve been longing for people from outer space, and now I managed to realize this desire in the form of this book.
I would like to assure you that the civilizations with which we converse are immensely peaceful beings, very similar or almost identical to us in their appearance, and they represent a part of a huge community and society of many other civilizations in the entire Universe. They are our older brothers and, for example, our predecessors are partially common with Pleiadians (among other intelligences).
Just in our Galaxy are some 2,000,000 of such civilizations. Governing body of our Galaxy is located in the constellation Aquarius and is represented by the HIGH COUNCIL in PETAL, the oldest member of which is GORLOJ.
It is important that the people of our little, but spiritually highly developed country (Czech republic – translator’s note), have the opportunity at these times to learn about these civilizations, which want to make contacts with us on a larger scale. In addition, they want to warn all peaceful people (who care about this) of high danger on the part of the Forces of darkness. These are the rascals that are performing massive abductions of people in the USA and another western countries. They plan to do the same on a mass scale also here in our little country.
Those people who will familiarize themselves with the counsels and advices (see the attachement) will be able to orientate themselves much better in this opaque world full of evil. Our planet Earth, including our little Czech country, is in great danger.
Books published so far in the Czech republic (except of UFO: Contacts and UFO: And Still They Fly…) and articles in the Magazine 2000 have opened eyes to many, but only a little bit. As people look at the pictures of those rascals with big black eyes and reptilian bodies, as they read articles about ship crashes and abductions, they inadvertently send lots of these thought impulses out to the entire outer space, and thus massively attract to them these rascal civilizations with evil intentions. This is due to the esoteric law that holds in the entire Universe – “same attracts same” !
Therefore I would like to add these “Talks with teachings with my Cosmic friends” to your library, so that the people of your country and of the entire Earth, who are so loved by the extraterrestrials of the Forces of light, have an opportunity to acquaint themselves with these loving extraterrestrials and later establish telepathic and possibly personal contacts with them.
Everything that is presented here is approved (corrected) by our friend from Cosmos. All that we are doing here, every word, my and your sight, is watched and recorded thousand times. Be sure about that ! We are being watched by millions of cosmic civilizations. Everything that we do, feel, or think is being constantly watched. This is necessary for the reason that we are doing a pretty big mess here, and, at the same time, they draw lessons from our actions or sometimes they have fun, too. They like, among others, our czech music (especially from the times of “socialism”), our humoristic scenes, literature (e.g., Babička – The Grandmother – written by Božena Němcová is highly valued by them) and our fairy tales (which they let their children watch, too).
They evaluate the present time of capitalism in the Czech countries as steps backwards. However, by this they are not saying that “socialism” was okay.
Moreover, I would like to notice that the first official offer for establishing a new order (do not confuse with NWO – totalitarian new world order) – a new, sustainable, peaceful, positive style of life in all aspects in harmony with all creation on the basis of love and wisdom – from the Forces of light took place on 20 February 1954 at the Muroc AFB (today Edwards AFB) base in the United States. Extraterrestrials from five ships from planet EISA from Betegueze star in Orion personally proposed this offer to President Eisenhower. They were rejected.
You, dear people, who do not understand why the media and press do not want to publish these true information without censorship and distortion, do not marvel at it. This is because our planet Earth has been for 300,000 years under influence of the Forces of darkness. Thanks to the beginning of Age of Aquarius (planet Earth and the entire solar system is entering the photon belt of our Galaxy), our environment is being massively flooded by lots of fine-vibratory energies from the Central Sun in the center of our Galaxy. The body of our Sun together with its corona has been embedding into the photon belt since the beginning of 1998 and this will take place until 2001. In this environment, under such conditions, we have a unique opportunity to get out of the influence of the Forces of darkness (of their low-vibratory thought – mental – impulses), we can change from puppets to true free Cosmic men, who are allowed to freely travel all over the Universe, learn about and make friendships with a myriad of other peaceful civilizations, and work for our Creator. Through religion and other information channels, the Forces of darkness have constantly imposed on us an idea that they are our creators, but this is not true, for they simply forgot who had created them. (That’s why they are Forces of darkness, for the Creator is love and light, and they act and behave in just the opposite manner.)
Hence, dear people, I – Ivo Benda – am appealing that you stop being puppets and become true people just as you were created by our beloved Creator.
There are many universes, and every universe has its creator, and above all them is one Prime Creator – The Most High – The God-Spirit – the highest love, wisdom, good, truth and intelligence.
The Creator creates Universes in order to create beings who will have the same abilities as he does and who will create their own universes in the future. The best way is to turn to our within, for every man is an universe itself and a part of our Creator. Every man has in his within a vast amount of information; much more than anyone can ever imagine. Multidimensional beings – MDBs – (there are 12 of them including us) have their own information channels (chakras and DNA helices in physical body cells) within them. We are the third MDB. The other MDBs long for the connection with us, and therefore every man is addressed by his MDBs. So don’t hesitate and establish contacts. This is the purpose of these “Talks” too; it’s just needed to satisfy certain conditions – see the attachment.
To the book itself:
The books goes out when, as of 6 July 1998, a part of the messages have already been read by some 950 million people in the world, 3.6 million people out of it in the Czech countries. 670,000 people communicate with the Cosmic people. The book has been spread in the samizdat form by copying single-paged A4 sheets. This book helps establish a link with the Cosmic people just by simple reading, for the reader is watched by the Cosmic people and streams of love are sent to him. While reading the book, the reader more or less uplifts the vibrational level of his spiritual and physical body, and so he contributes to creating a fine-vibratory field of love on planet Earth. Just by mere thought that the reader sends out to the Cosmic friends, he can greet them, touch them, caress them, or tell them his opinions. In case one fulfills the conditions of contact (see below), one can write the messages with paper and pen (it is advisable to record the place, date and time), and read it afterwards. It is also possible to communicate without pen.
This kind of literature is being published here for the first time, the book consists mostly of the original, verified messages in groups of people all over the Czech countries. In order to retain the maximum originality of messages and minimum distortion of information (which may originate during transmission and reception of information between the two beings), no text corrections in the received messages are performed !
In libraries, the book will probably be placed to the UFO literature section; however, it would deserve a section on its own, since this is not UFO (unidentified flying objects – material objects), but these are sentient cosmic beings – SCB.
The messages are transcriptions of originals, which I – Ing. Ivo A. Benda – am liable for.
In conclusion, I emphasise it is necessary to love a lot, to spread love, so that we can advance to the higher worlds. No material, physical technologies will help in this way; this is one of the tricks of the dark T-shirts.
Tremendous new opportunities in the Universe will then be opened to us – the cooperation and beautiful relations with loving, peaceful civilizations; immense possibilities and opportunities of knowledge. Compared to this, our present earthly life is merely living in darkness and ignorance. The man himself is “the best instrument”, to speak in a limited material tongue, he is an Universe in himself, and just through love and humbleness toward the Creator can one grow to a higher level of being where one will be really free. Free in the sense of feeling and thinking, as well as in the sense of freedom of knowledge and travel all over the Universe. The Cosmic people are within us, they are our MDBs, so it is not necessary to search for them in a distant space. I believe that you, the reader, will sense these beings when you begin striving for it, and I believe you will establish contacts and build beautiful relationships with them just like I did. I always have a great joy when I feel the Cosmic friends in me, when they are helping me in various life situations.
No money, no translations from foreign languages are necessary for communication with them. No official permission is necessary for personal, face-to-face contacts with them. What is only necessary is your sincere desire, love and humbleness, and peaceful, decent life.
Thank you for understanding, with love,
Ing. IVO A. B E N D A
Processing, design and format of texts by Ing. Ivo A. Benda.
August 27, 1998. Czech countries, Europe, planet Earth, fourth sector = Bella, Universe. First edition.
CONDITIONS OF CONTACT WITH THE COSMIC FRIENDS
www.angels-heaven.org Message 1603. Ivo A. Benda February 26, 1998.
Motto: Contacts with peaceful extraterrestrials
in Czech republic are at full pace ...
Dedicated with love to all peaceful people of this Earth and to our Friends from Space.
Dear reader,
I would like to present you the conditions of contacts with FRIENDS from Cosmos and with our Creator. Those of you who have too materialist thinking and have your sentiment inhibited, focus on removal of these barriers.
The conditions here are actually conditions of abidance to the Cosmic Laws of the PRIME CREATOR OF EVERYTHING AND EVERYBODY, and thanks to them, you will increase and stabilize your vibratory - spiritual level. Cosmic people long for contacts with every Earth man who fulfills these conditions. As of 6 July 1998, 670,000 people in the Czech Republic have experienced such contacts. After fulfillment of these conditions, everybody can contact the Creator, too.
1. Live a loving, harmonious, well-ordered and spiritually - sentimentally founded life. Love your Prime Creator of everything and everybody, your Spirit and physical body - by this you love your Creator, for you are part of him/her. Don't drink alcohol excessively, preferably not at all; don't smoke cigarettes excessively, preferably not at all. Forgive yourself and your fellows.
2. Love other human beings, even those who harm you, for they do only what they can.
3. Love all other creatures, the "living" and "non-living" ones, i.e. nature, plants, animals, and the planet Earth who is a higher being than ourselves.
4. Reduce eating of meat to minimum, best no meat at all.
5. Eliminate - destroy any negative literature, i.e. books and magazines about wars, eroticism and negative extraterrestrials (UFO - abductions, crashes of ships, etc.) – they are irradiators of the coarse-vibratory energies.
6. Don't read negative books and magazines, don't watch negative movies. It's recommended that you ignore politics since it's full of coarse vibrations.
7. Don't possess excessive property (2 and more houses for yourself, 2 and more cars for yourself, etc.)
8. Help people in need according to your possibilites.
9. Work unselfishly for other people at least in the matter of spreading information about Friends from Cosmos (in a moderate, unobtrusive manner).
10. Don't harm other creatures.
For such contacts you need no radio telescopes, no projects CETI or SETI !!!
One can ask for a contact with these words:
“Dear Creator, the beloved one, I'm asking you for a contact
– with You (easier contact)
– with my cosmic friends, with Ashtar, Ptaah, ...”
At the same time, it is necessary to have the purest thoughts and love in the heart, a pen in the hand and paper prepared. While writing, beam with love and don't insert your own thoughts and, especially, doubts. The best communication is IN THE MIDDLE OF YOUR CHEST via 4th – the heart chakra ("in spirit", no hearable voice), which, when open, serves as a filter from negative entities; or via 7th chakra (hearable voice), but there can be the both sides, i.e. also negative entities – more intuition-intensive! Wish you a lot of joy, edification and lovely experiences at building-up of friendship with Cosmic People!
FORGIVENESS
ONLY GOD (CREATOR) HAS THE MIGHT TO JUDGE OR FORGIVE US, THE HUMAN BEINGS.
WE, HUMANS, INDULGE OURSELVES IN ILLUSIONS THAT WE CAN REPLACE GOD IN JUDGING MOTIVES AND BEHAVIOR OF OTHERS.
THE ONLY HUMAN THAT I HAVE THE RIGHT TO JUDGE OR FORGIVE IS MYSELF.
THE BEST THAT I CAN DO WITH OTHER PEOPLE IS TO ACCEPT THEM EXACTLY AS THEY ARE.
FOR THEY ONLY DO WHAT THEY CAN.
In the psychological, religious and metaphysical spheres the “Forgiveness” became a subtle theme. Or, in other words: “It is simpler to forgive than to confront somebody face to face.”
Many people are delighted at the possibility of disburdening them of past abuse and pain by means of forgiveness, and they do their best to convince themselves that they are more perfect than those who are more wrong than themselves. They take all the courage to forgive those who they are convinced have caused them pain.
Does it work ? Will the cycle break ? Will this form of justifying oneself ward off the tide of past abuse and paing ?
Well, for most people indulging in this “application of a sticking plaster” to heal the wounds of life, … let’s say, it works. Or at least for a moment.
But does it eliminate emotional effects of memories of stressful, painful situations, which underestimate the “feeling of a need” to fogive ? No, it does not. Smouldering pieces of coal are still ready to ignite the flames of ashaming and accusing oneself as well as the others.
What actually occurs in the meantime, when forgiveness seems to provide us with relief for a moment, if the same anger, fear and feeling of separation returns to chase us with the same questions ?
Why “it” worked ? Why are we struggling again with the ever-recurring feelings ? And, should forgiveness not to work, what works then ?
Forgiveness may give us a sensation that something has ended, but unless we unblock memories that have caused mentioned negative feelings, we will still be left at the mercy of them.
And… is there actually an alternative of forgiving others the sinful acts they committed on us ?
FORGIVE YOURSELF
The first alternative begins by healing yourself – forgive yourself. What and why ? The answer is very simple and exceptionally reliable. For many, it can however mean something entirely new.
You are the one who feels pain and/or is ashamed. You are the one who continues in your undesirable (negative) emotions and reactions.
Haven’t you already become ill of your suffering ? It is yours, no ? You are the man with a “problem”, because you feel it as a problem. And only you can do something with it.
FORGIVE YOURSELF for allowing this negative influence to continue.
FORGIVE YOURSELF that, just like you PUNISHED and TOOK VENGEANCE UPON YOURSELF, you took vengeance upon others, made them feel ashamed, accused and punished those who abused you.
FORGIVE YOURSELF for making use of the abuse for JUSTIFICATIONS of wasting a big part of your life in unsuccess and doubting about yourself
FORGIVE YOURSELF the lack of awareness and the willingness to lie to yourself, which caused your accessibility to abusing, through which you suffered.
FORGIVE YOURSELF for your conferring a status of sacrament to yourself for the virtousness of suffering.
FORGIVE YOURSELF for your forgetting about your own POWER.
FORGIVE YOURSELF that you waived your own power and yielded it to others.
FORGIVE YOURSELF the assumption that forgiving changes for the better anyone but you.
FORGIVE YOURSELF that you evaluate and judge other people’s lives but not your own.
FORGIVE YOURSELF that you conferred a status of victim to yourself.
The real problem is that the abuse that caused you pain could not occur without your participation. This abuse can continue only with (either willing or unwilling) consent of a victim.
After all, if it comes to “Abuse”, we all have sinned. If we look at the subject objectively, we all guilty of abuse.
This is just a little part of the work on oneself, which is necessary for our best understanding and sensing of this book’s content. The field – which I recommend to you – is called KINESIOLOGY, i.e. ONE BRAIN. Once we begin to work on ourselves (and not on material things) and once we have certain results, we will be allowed by our Creator to advance to higher worlds, not otherwise. The same holds also for the contacts with the Cosmic people – this I am emphasizing to those who are waiting for “physical evidence.”
Several groups in the Czech countries work using this method at this time, and they are guided by the Cosmic people of the Forces of light, especially by Ashtar Sheran, a high spiritual being, the commander of the Grand Cosmic Squadron which is in charge of this part of Universe where our solar system with our planet Earth is located.
This I am stating here for the reason that today there are many “healers” who heal without higher beings, or even with beings of the Forces of darkness, and whose “work” results can be recognized much later after the “healing.”
With love, Ivo Benda.
Messages received from the Cosmic people of the Forces of light – the Angels of the higher (heavenly) worlds – who work for the Creator
Contactees: Miloslava Drsková, Ing. Ivo A. Benda and many other people of Czech countries.
Method of trasmission: Telepathic writing, through heart chakra. (Unlabeled messages were received by Miloslava Drsková.)
Note: The style of speech, the form of expression, the vocabulary that the Cosmic friends use in their communication with a contactee are adapted to the contactee’s innate style of speech, expression and vocabulary.
1. Modern life. December 1994.
“When you all enter this path and begin living like us, being able to share everything with each other, being able to work and to give your work to the whole, but all of you, it will make a difference. What happened few years ago is past and they proceed this way. It is very bad to long for something undeserved. (Privatization after end of Communist era). Everything belongs to Creator, we and you are His children, too. As I said, people are taking steps backward, not forward. Only you, Miluska, are progressing and few people with you. An advanced person, who enters the universe and understands us, understands so this law of Creation and such a man we can contact in this manner, and later in person. You know that after years the man can see us from Earth. So, continue your study of this teaching. It means to live and work with the awareness that you do not live only one life, but you enter into another life after this one; you determine this yourself by every day of a good deed, or with the knowledge that you have a reason to live. Not only for people, but also for yourself. I mean the life after this one. And therefore we love the nature so much. To love the nature is to love our Creator. This is the right religion, this great respect, and then you live a wonderful modern life. Modern life is love to everything and to all and a fruitful work.
Then the technologies may come in, and they are utilized in this way, and at the same time we have everything so clean. Our technologies proceed hand in hand with this true spiritual teaching. That’s it. It’s just needed to understand it, not like they are doing it here on Earth. Religious leaders and this power machinery hinder you – the people – from this, from your progress both in spiritual sense and in technical sense. As a result, you live in such an ignorance. Only understanding of this true way out will help you, nothing else.
Ptaah, the commander of the Cosmic squadron commander from Pleiades.”
2. About life on the planet Erra.
“When the body is sick, it asks for its own, this happens to us, too. But such a man is immediately in the care of experts, and how they care ! Older people strive to be useful as long as possible, our work is not hard after all, and so everything is as it is supposed to be. Work, relaxation, entertainment mostly in the nature and not like in your countries – entertainment during nights, and television, as we can see every day. We have many places of entertainment for young people. Communal libraries, halls, where our people are educated by means of the most modern techniques. Even the universe is demonstrated to them in a plastic view. The technologies and actually everything that one should know is accessible to all. Not like here, as you have recognized. And our young people are interested in so many subjects. But everything happens in the day-time, and at night we have a calm sleep. Before sleep, we do a quiet, sincere meditation, and that’s enough. Otherwise, we celebrate day while working and entertaining ourselves in an useful way. There are pedestrian precincts everywhere. That’s how our time looks like. Day by day we study, educate ourselves and offer our work to our Creator. Teachers are teaching our young ones, and how attentive they are ! My teacher was so kind. They talk to us in similar way like I or my people speak talk to you. It is not like on your planet. You change day into night. But we keep vigil only when we desire to gather informations about the universe; then we observe it at an astronomical observatory analogously as you do. Everything happens differently in the day-time. This nightly noise is not good for your health. Over there is always tranquillity, the nature rests, and we conform to it, too. Work, education and entertainment during the day, rest at night. You – people – often can’t sleep because you are afraid what would happen tomorrow, and that’s bad. Respect the law of Creation as we do, conform to the universal order, and you will feel so good as we do, too. Therefore we are delivering this teaching for all your people who desire and do live like people among you.
Ptaah, the commander of the Cosmic squadron commander from Pleiades.”
3. Yeti.
“You asked about Yeti; he does exist, he is something between ape and man. He wasn’t here before, because he was transferred here from another planet, and now he is here. He would become extinct on his home planet, and he was quite intelligent. And the work of our researchers consists also of help to another creature, so that it can survive, and these mountains on your planet suited his needs. So we did it. He is used to mountains, and so he lives and will live there. He will not harm anybody, he will rather hide. He is clever in some ways. But it was long ago that they placed him here.
As I mentioned, we are doing peaceful work. We are helping not only to people, but also to creatures of nature if they or their home planet is in danger of extinction. This is the law of Creation, and so we respect this so much and we are happy that in our ships we can travel through space and time and be of help to all. We appreciate and value, indeed, that we can see a diversity of life on various planets, yes, and that’s the idea of research and exploration – to save, to be of help where necessary, and this is so and will be so. This is the right way and future of humanity, too. Not to scuffle one another, but to help not only oneself, but particularly to others, for peaceful living of ease. Then you would have the same opportunities as we do. We are helping not only people, but we gladly help also to precious species of animals for their survival. We do not behave like you, people of Earth.“
Ptaah, the commander of the Cosmic squadron commander from Pleiades.”
4. The seasons of the year.
“Yes, we have changing seasons in our worlds, too, because the nature also needs to rest, but it is not like on your planet. We have snow at some places, too, and it is such a pleasure for our people, they are enabled to enjoy it all, our mountains are so beautiful, everything is kept so clean that we have a real delight of that. Not like some people of your worlds. Our industries are only in inhospitable areas. Our seasons are balanced and mild, we live over every season with ease and enjoyment, every time something new takes place, our nature is so much loved at any time that we talk much about her, and our women and children adore her so much. We love everything – the time when everything blossoms, but also the time of autumn is so beautiful, in your world many people lament over that, but for us it’s unthinkable, we have so many interests, we always do some activities, and the winter time we usually spend by educating ourselves. We have not only books, but also the screens that you have, and we use these for presentation of things from nature, and when our explorers come back home from another planets, they bring many things with them, and we are shown all that on our screens. Our people are very interested in other planets, in their life, not only social life but mainly natural life. Everybody wants to see the nature on other planets, and many people of ours feel sorry for your planet Earth. Many people of ours become “travelling researchers”, just like I did, because we want to help poor people whether they accept it or not. Our people simply burn with desire to help, for they know that by doing this they help our Creator, and this way acts every true man in the Universe. You, people of Earth, can also join, and everything will become healthy just like on our planets.
Ptaah, the commander of the Cosmic squadron commander from Pleiades.”
5. Declaration.
I desired to narrate so much,
but nobody desired to listen.
Because they do not care about anything,
except anybody’s moneybags.
They are not interested in nature,
they are not interested in love,
and so, with this mind,
I remain utterly solitary.
Miloslava Drsková
The answer:
“Our beloved, somebody does care,
you do know, that you are not alone here.
We did reach you from another planet,
where so many are hungry for affection, too.
We are flitting across the sky,
we are looking for such people.
So, you are not lonely,
we desire to hear your narration.
Cosmic friends.”
6. Conversation. August 1995.
“You took a glance at the nightly heaven, did not you? We are just now flitting across the sky, I will fly over, too. But now I was exactly where you looked; you see, that is our station, you know, and inside I dwell with my people, you know, and thence you receive our impulsions. We sit down and continually observe the Earth, what you are doing. This is our observation post; it looks like a star, you know, but it is not a star. And, when you see those flying points, you know, these are my people, and I’m there, too; we orbit around your Earth all the time, or we move somewhere else, even home, you know, but the majority of our people is here, because you (Earth men) are causing a big mess here and it is necessary to keep an eye on you and record it all, you know, particularly at the present time, you know. Our researchers in the biology-medicine branch conduct their research here or help people unobtrusively, and you belong to them. And this is one of our tasks we are to perform here, you know, and we are doing everything voluntarily, you know, because it would so beautiful if you could join us, and then this planet Earth would shine with glory, too, as does our planet Erra or other planets, you know, and we could come and stay here among you to teach you how to live, as you, Miluska, already know.
Ptaah, the commander of the Cosmic squadron commander from Pleiades.”
7. Conversation. August 1995.
“I’m very surprised why are those people still speculating so much about it, although the man does have his record, so, why? They are searching for those mysteries, as they call it, without any reference to spiritual teaching. But it is funny anyway, so that we managed, that it was sucked up for our laboratories, which are similar to yours, it is possible, somehow, and those people still speculate so about it. Our explorers in that biology-medicine branch research what you have here, how you maintain yourself, and research in natural science is analogous. The sampling happens all along, especially in maturation season, and then many of our people fix here, in addition, these pictographs. Otherwise we have worked in the world enough, that’s right, but now just here. But we will be working here continually, we enjoy that, I’m accustomed to that, you life is constantly scrutinized.
Quetzal, second-in-command of the Cosmic squadron from Pleiades, but only here on the stations around Earth.”
8. Fragment of conversation. September 1995.
“The pictograms are symbols or coats-of-arms of our planets, we are doing that through force fields. We prepare the symbol and then instil it in there. But this is not done by ships, but in a different way – a blast wave is produced which then impresses the pictogram. You remember as it embraced you once in the past? This is the same, we make a spiral from force waves and then impress it, you know, and this we do while hovering in the sky, you know.
Jamahama, the researcher/explorer in the biology-medicine branch.”
9. Mysterious circles afield.
I confided to one
my new fiend.
Tell me, please,
what is the cause of those circles,
which at times appear,
here afield.
Miloslava Drsková.
The answer:
„As if you took a stamp,
and marked a letter.
This is our sign,
to people on the Earth,
to know that we are here.
Haating.“
10. “Haating’s love.
If you would feel sometimes at night,
that somebody caressed you.
If you would be shaking,
and at the same time you would be in bliss.
So, that was me
or my fellows,
who flitted across this sky,
just when you were sleeping.
Believe me, my beloved,
you were touched
by God himself.
Haating.“
If you would feel sometimes,
that somebody caressed you.
If you would feel sometimes,
that you are in bliss,
you would feel my fellows,
you would feel just them.
Just my cosmic friends,
come down constantly,
in their flying saucers,
to this planet Earth.
With their vibrations,
they are effusing,
among those people,
who search for Truth all the time.
How we are to love,
how we are to help,
as they do.
Miloslava Drsková.
11. Fragment of conversation. September 1995.
“The biologist-doctor in our society is well aware of his work of not only healing, but also of teaching young people what to do so as to cherish love among themselves. Young people have to devote themselves to the spiritual growth in the first place, so that there is a harmonious co-living between those who are in love for one another. This is the work of us, the biologist-doctors as well the psychologists. We do this kindly and we devote ourselves a lot to this. If one gives everything to the society, he also has a right to all the care, and so we have no illnesses here, and if there is an ill man, he is embraced by our kind, loving care. This is our task and we enjoy doing it. Engineers produce things for us that we need, and, in turn, we take care of them. And so everything is under our control, especially the nature. We care about nature, everybody of us wants to live in a lovely and clean environment, and so we have beautiful nature. We, the biologist-doctors, carefully treat with everything – from plants up to people themselves – we look over them, we watch over them. And that’s why we are called the “biologist-doctors”. Every biologist-doctor must go through a deep schooling; we first learn and master biology and then continue with medical science. We have to know all that. Although the commander is a technical engineer, he still must know the fundamentals of medicine, and of course the spiritual teaching – this is the basis of everything – and he must perfectly master the techniques of flights into the Universe. And so everybody knows something, and so we respect one another.
Jamahama, the biologist-doctor.”
12. Conversation. September 24, 1995.
“And it is so and will be so in our worlds, for without this self-discipline there is nothing. And that’s why you, Miluska, are experiencing things in this way – because you have given yourself to our hands, and this is the path of salvation, but the self-discipline has to be in the first place in one’s mind, this I, Quetzal, am saying to you, for without it there would be nothing. Just take a book of the Universe, look at the building and structure of the Universe etc., you can see every celestial body has its own trajectory, days change for nights, nature has its own order, too, and this is because it’s all directed by our common Creator. Only you, people of Earth, are doing things that oppose the order of the Universe and the Creation at all, and so all this is happening. But you, Miluska, have found the power of self-disclipline, so you’ll be fine if you won’t want more than you need, just like now, and will be helping and giving to others. This is the way we live, and you are now living the same way as us, and I assure you that it is great surprise for us to have found somebody who has a courage and behaves in such a way.
Quetzal.”
13. Message. September 24, 1995.
“Great is your love toward us, and our love toward you, too. Even we’ve heard how selflessly you work for your fellow people. Alone without love in such a suffering; and therefore you selflessly undertook the task that was entrusted to you. You are familiar with these old scriptures, even though you haven’t fully come into the world, you still very well know the nation of this little country (Czech Republic – translator’s note) which has always lived in such a modest way and has always been giving to other nations. And just from this nation some few individuals have arisen – you, Miluska, are one of them – to defend the right of decent life for all people, and we were really sorry we hadn’t tried it in your country (contacting country’s government – translator’s note). We really met a man – an adept – in the past, he was looking for advices, but he was afraid of people, while you are not.
You see, Miluska, how they underestimated you, but you defended yourself successfully, thanks to your heavenly conduct, and now you maintain a firm attitude. This is the true work for the good and well-being of the entire society of people, hence we are now sending you our sincere greeting full of love, and the bliss you are now feeling are our common vibrations being sent to you, our peaceful daughter of this planet Earth. During our explorations, we have met some people, but they lacked courage to tell this to others, while you did it immediately. Take this as a real Truth, because it is so and will be so. For people of this Earth have recently attracted such rascals from outer space that this is without parallel in this part of the Universe, and therefore we from the constellation Centaurus, planet Zetor, are coming here, too, in order to help Earth men find the Truth so that Earth men understand where is their place. And you, Miluska, have already understood that, and thus attracted many people of us. And therefore the commander Ptaah likes you so much and sticks to you, but he now allowed us to greet you in this way and send you a warm thanks that you joined this work and are helping to your best. This is all from us for now.
Your new friend from Cosmos Athar and Kohun.”
14. Cosmic people.
I often take walk at sunset,
to gaze at the starry sky.
I’m different, not like others,
who constantly count,
how much money they made, day by day.
My greatest pleasure is,
to admire the beauties of nature,
and one of them,
is just the starry sky.
I often see in the midst of these stars,
certain illuminating flying objects.
Not a sort of shooting star,
but spaceships.
These spaceships flit across the universe,
with people aboard.
The likes of me and you,
but from different inhabited planets.
Those cosmic people,
do live together,
in love and humility.
Therefore have so advanced technology,
because they live for, work for and pray to
the only one God.
Their principal entity,
is the grand Creator Himself,
and they observe only His law.
Only we suppose for so long time,
that we are the most important beings,
and consequently we still live,
in such terrible suffering.
We authorize people,
who think only of their own profit.
Why should they care about others?
They want to be the only possessors,
to keep everything at their own disposal.
Therefore they do not hesitate,
to disunite others,
ensconced in hiding place,
screaming with laughter.
Why couldn’t we live up,
to principles of cosmic people,
in love and humility.
Believe me,
that we would live then,
in such bliss, too.
Miloslava Drsková.
15. Conversation. October 1995.
“In contrast to other people who try to learn the spiritual science, you, Miluska, after your spiritual awakening, have understood too good what you should do and how you should live and behave. Not to seek bliss and joy only for yourself, as other people are doing, although this path is good, too, but the path you and few other individuals are now walking on is the true one. The path of unselfish, proper work for all people is what really helps man, and not to seek only oneself in the spirituality. And this path is the life full of work. And then people should understand they are not alone on this planet Earth, i.e. the Universe is inhabited too, and it is inhabited in this way: In various constellations and galaxies are myriads of solar systems with spinning planets on which there is life, too, not only on your Earth as some preposterously believe. Well, look into your history, you can learn that once there was an advanced civilization here, and it came from us. So it’s time that you, people, understand at last that there is life all over the Universe, not only here. Yes, only planet Earth is inhabited of all planets in this solar system. And we, who have understood the true spiritual life full of work for all, are now here just for this reason.
Jamara, the head of biological-medical research institute.”
16. Fragment of conversation.
“Among us, there are cautious, prudent people, but also courageous people, and such was Semjase’s husband, and the memory of him is here, in our hearts. This is the way we do it, we keep just a quiet memory within us, we don’t build things or celebrate like you on Earth. We simply come together to remember and commemorate in a quiet, and that’s it, nothing else. This am I mentioning here because you on Earth tend to exaggerate things – the feasts etc. – while other important things go aside. We direct our attention at this teaching and work, this is our vital concern, and you joined us; this is the way how to communicate with us.
Quetzal.”
17. Cosmic communication.
“Just like now with yourself,
we chat among ourselves.
If you have a thought full of good,
it will meet another like thought.
During our explorations, we were seeking
those of you who have the same thinking.
Then we linked with you,
and so we made ourselves understood.
Háting.”
18. Message. November 5, 1996.
“Yes, I’ve given this to your people not only for their reading it, but people really have to take care of those who are now struggling along and living poorly, and therefore we are here and will be here to be of help to you. We first help by informing through messages, and then we have other capabilities, too, so we can devote ourselves to those in need also in other ways. We give people in need various counsels and advices, and they follow them, but we help in other ways, too. We of Ashtar’s Squadron are sending all these messages to you, people of Earth, not for your mere reading of them, but you must help each other in the first place, not to devote yourselves only to prayers, this will not help so much, but to work, to divide and share property and fortune equally to all people and not to quarrel about what belongs to whom. In variuos eras, I was instructing and giving advices to some spiritual people not for the reason, as these people thought, that these people could appropriate only to themselves what belongs to all, and do nothing for people in need. And, as a result, your religion, your church is not of a high value for you. Yes, the religion was doing something in the past, as we have learned through variuos messages, but now, at least in your country, it does nothing at all. We indeed respect and value those people who strive to live like real people. But the rest of you, wake up so as not to end up with some bad consequences. I, Ashtar, am in charge of passing people, we are sorting them to various planets, and in this I am and will be strict – especially to those of you who try to uplift your mind to the very Creator but do too little for it. And these people will thus condemn themselves to such conditions in their next life that they will marvel at it that their goals were not fulfilled, since they were egocentric in some way. For many on Earth still don’t want to understand the teaching about Creator, which is common for all people – not only people on planet Earth, but in different worlds, too. And many still do not want to believe in life on other planets, and are persuading others that this is not so, that in addition to this planet there are no more planets in the Universe that could be inhabited. But they are tremendously wrong, for even in the vast space itself there is life. In the interstellar space, there are huge space stations full of life, full of true people. Not only commanders are on these stations, but also myriad of scientists, biologist-doctors, writers, technicians and engineers of many kinds. We are not only around this planet Earth, we not only fly down to Earth from these space stations, but we fly to various different places, too, for there are so many inhabited planets in diverse solar systems.
In the name of all our people on the space stations, the major part of this message was given to you by Ashtar from his space station Share, and the rest of this message was given by friends from Ptaah’s squadron.
Your friend, commander of the Grand Cosmic Squadron, Ashtar.”
“(I was not that proficient in your Czech language that much, and because here the commander of the Cosmic Squadron from Pleiades Ptaah mastered it, he helped me with this message, together with some other brothers and sisters.) – Added by Ashtar on July 22, 1996.”
19. Fragment of conversation. November 1996.
“I so much wanted to tell you how we live here on our space stations. The life here is like life somewhere on planet Earth. Things change here regularly; some researchers fly away, the others come back, but I am always here so far, together with Quetzal and Alena, however Pleja has now flown away, you know, she works diligently, too, I am unyielding even to my daughter, but all the comfort awaits her on her return – warm, cozy cabine and all one needs, and a clean and cozy home on her return to the home planet. Our young people have everything, they only need to obey, you know, and you Miluska, too, when you are subject to our guidance, then you know what you are to do and, in return, you get help from us.
Ptaah, the commander of the Cosmic Squadron from Pleiades.”
20. Fragment of conversation.
“As you could notice, I was describing to you how big is our mother space ship, or space station, where we, the biologist-doctors, are dwelling, too, and we have really spacious premises here. But we have conveyers and other mechanisms here that transport us wherever we need to go, e.g. to the command deck where we hold briefings, or to various furnished cabins where we have everything we need, this is I, Jamara, saying to you now, and take it as truth.
21. Fragment of conversation.
“Let everybody listen to advice, you know. Yes, something is exaggerated in there, but there is much truth in it, you know. This hell, I mean, this wartime, which has been and is being demonstrated now so much, was brought here by your ancestors, and partly by those rascals.“ (Up to this point was this report recorded last year, and now, on July 24, 1996, I took up the following message from my cosmic friends.) “These are the ones with big eyes, who are hanging around now so much, and therefore we giving you all this warning – that unless you live like true humans among yourselves and, primarily, understand the true spiritual teaching, you won’t have peace here. And, in addition, you must learn to discern us from those who have destructive thoughts and intents. And I, Ashtar, with surname Sheran, tell you, for your information, and I strongly recommend that you destroy the literature about/with such people or extraterrestrial beings. We all are urging you, people of Earth, that if you want to live in utter peace, it is necessary that you destroy all literature about wars and violence. Including the books containing messages from those malignant beings, not only from Earth men but primarily from the humanoids from outer space, except of Jargidians – these are peaceful civilization. And keep the messages from us, provided that you really want to live in this way. And this is all to this subject.
Not only I, Ashtar Sheran, the commander of the Grand Cosmic Squadron, am giving this to you on behalf of all our people, but also the commander of the Cosmic Squadron from Pleiades – Ptaah himself.”
“PS: I did it, I have destroyed all such literature and retained nice books only, and it is so necessary, dear friend, to get rid of this, I have retained only the messages from the true friends from Cosmos, who live such a beautiful, peaceful life, full of unspeakable love, not only one toward another, men toward women, but to all people, not only on their planets, but in the entire Universe.
They come down here surrounded with force fields, and if you accept this warning, they will appear and land here on this planet Earth in their white space ships, or even golden space ships as shown here in the picture in book “UFO: And still they fly…”. And my friends from Cosmos will get off the ships and will go among us, they will show everything to us and will bring films with them that will show how they live on their planets as well as on their space stations.
So far I’m sending you these talkings about their beautiful, peaceful life, but later we will see everything tangibly, with our own eyes. It is my desire to see it all, and this desire of mine will be fulfilled just like it was fulfilled to Mr. Meier.
And, you know, I love them so much, they care so much about me. They care about everyone who is left alone with such thinking, and therefore now I have this ability to receive messages from my cosmic friends, for it is my desire that we live equal one to another and work for each other, and that we live in a beautiful environment. And this desire, this thought has merged with the thought of my friends, and they acted accordingly.
And so, please, listen to my words and get rid of all that literature with violence among men. I have had so bad experiences with these beings – not only men, but also humanoids – that, without my friends from Cosmos and their unselfish help and protection, I would not be here anymore, or it would happen to me what has happened to many people on this planet Earth. But what these people experienced they should not talk of much, but rather with humbleness turn toward our Creator. I did it this way, and I am calm now. I have now my friends from Cosmos around me, they are guarding me, and so will they guard and care about all people on this planet Earth.
And their biologist-doctors work here unselfishly, too, some of them I know. These are Jamahama, Jamara – both from Ptaah’s squadron – and Ashtar from the Grand Ashtar’s Squadron. They are so sefless, and, well, all cosmic friends of mine are simply beautiful, generous people. I love them so much, I’ve written a couple of poems in honour of them. I respect, I revere, I love them. This is my word to it.
Miloslava Drsková.”
22. Our cosmic friends proceed to narrate. January 17, 1997.
Colloquy.
„Miluška, concerning those, who are located at these interplanetary stations, they will return home, too. In a way, their homes are like your homes, but every family there has everything needed, including furniture, which is very simple, and also toilet-set; that all is inbuilt there, and appreciated especially by young people, who are joined in matrimony, you know how it is, although you do not know everything here. In that place, everything is already furnished for young people, who jointly reach decision to found a family; for the time being they reside in their own dwelling space. At times it might happen also there, that something in that dwelling is out of order. In such case they simply get rid of the trouble by themselves. If their wall-to-wall screen is damaged, yes, our screens are very big, so it is taken away, and again is inbuilt there what is necessary, it is just so. Money means nothing to us, a man there makes his living thanks to his work dedicated to the whole society of people, to the Creator himself, that’s all self-evident. Everybody loves to practise gardening there, on his own piece of land, everybody cultivates the soil for his own food, except fruit and vegetable; otherwise nobody cooks in that place, because there is communal catering. But our explorers in biology-medicine branch strictly observe, that every member of our society has fresh food, yes, it is the main principle; because of that there is not such a great number of maladies, we, explorers in biology-medicine branch, are able to attend to it. Our institutions, namely, our laboratories are equipped with machinery, with robots, as you call them; a man just superintends. Everything else is described in our common book. And we are supplied in this way: things of everyday use are brought to the place, or a small spaceship arrives, and a man in charge puts everything into a special source of supply, by which is provided every household. The person, man or woman, must have all at hand, or, nobody is without anything needed. Here it is so different, these shops; in that place there does not exist and will not exist anything like that. Your people put Christmas presents under those Christmas trees (such cutting is the cause of destruction of living nature, all the people simply would not do that at our place). But we are provided by everything what anybody, man or woman, needs, in the way mentioned here. We, researchers in biology-medicine branch claim, that it is a howling shame, this wholesale trade in department stores, therefore we all emphasize, that you must do away with money, otherwise, all your prayers have really no meaning. I, Ashtar, desired to declare that; certain part of this declaration was composed at first by Ptaah, and then by my friends, by researchers in biology-medicine branch. But even those, who arrived here, they do live in this way, yes, my Miluška, or our Miluška, you are the only one who understood what should be promoted, that this should be patronized instead of what is patronized here.
The cosmic squadron commander from Pleiades with friends.“
23. Report. January 17, 1997.
„As I have already stated, I also have no property, but my housing differs from the habitation of some of your people, who were elected by you; although we, the cosmic squadron commanders, keep at our disposal only the most modern apparatus, you would be stunned: stylish furniture, large gleamy combination-rooms with wall-to-wall screens, and also small screens inbuilt in our small spaceships. Every member of our society can stay in homy lodgings, you would say cabins, but there is only bed and toilet-set, since our young people spend all our time, you would called it daytime, in dayrooms, where they study, but they have a good time there, too; everything is available for everybody, and our young people also enjoy singing and dancing lessons.
The commander of our grand cosmic squadron Ashtar.“
24. Colloquy. January 17, 1997.
„I also do not stay still at one place, but at times I get on a small spaceship and go by air down to you, to your Earth. Pleadians built up these our stations mainly by means of the most advanced technology, and we, as members of Ptaah’s squadron, reside at one of these stations, and see your planet Earth as aloft.
The head of biological-medical research institute Jamara.“
„We join in the conversation, too, dear sister, when you really love us; that’s me, Alena, together with Hjlarra (read as Hilara). We go along with these our men, or members of this expedition, to let you know, dear people of this small planet Earth, that together with men are working here as research workers women, too, that we endeavour together with men to attend this appliance. We had to learn that, too, and now we can fly. But we must mind our commanders. You would say, that our old commander is too old, but he is full of energy and he assists us considerably in our sophisticated studies. Our families live on our planet, each of us has one husband there, and we love each other so much, but we have to follow suit. Together with Taljda I must subordinate to our commander, we always respect him. Otherwise we have everything we need, it is self-evident. But our commander informed you about that all, of course. We were your cosmic friends even before. You know, while our commander is somewhere else, we coze thus all the time, and we also take over variety of your songs and that reading, too. While everything is relocated, sometimes you hear only us or Jamara; we attended his induction course. But others are present here, too. We wanted to inform you, that we do not stay still at one station, we continually get on spaceships and gown down often to this Earth, but from the other side. Sometimes we are in contact so just by the medium of telemetric ship, but not just now, when we do it by ourselves, our commander permitted that.
Research workers Alena with Taljda.“
25. Report. April 11, 1997.
„ I arrived on this very day, and so, many greetings from all researches in biology-medicine branch, especially from the young ones, Shikta.“
„And also we, the others, who are present and reside at these interplanetary stations, which you do not see, although they are here, lightened by sunlight, as if you looked at the moon, but it is a reflection of sunshine, too. We stay on these planets, excepting Jupiter. Our stations are like circular buildings.
Cosmic friends.“
26. Report April 19, 1997.
„As we have already transmitted that, I introduced myself to you, and now to the people, too: my name is Ebermashek; I came from the planet Riddh, together with my brothers, who are also present here. We like you very much, and not only you, but all the people on this planet Earth. It is necessary to live in such a way, as it was recommended to you personally by our brothers from the interplanetary space; we go along with all our brothers from the interplanetary space to restore thorough tranquillity and peace even here, on this planet Earth. This was transmitted to you and to other good people by me, Ashtar, because it was delivered to us in this way, but we did it also in our name; you deserve that, because you constantly endeavour after transmitting only very nice words and especially songs and melodies into the interplanetary space, and it is very necessary, this should be done by other people, too.
Not only people from the planet Riddh, but also the rest of us, present here, and Kohun with Athar, too, are with you, our beloved, for you still endeavour to help us in this way.“
27. Report May 14, 1997.
„As to our military equipment we have at our disposal here: we do not have any on our planets, because it is not necessary there at all. It is essential only in the universe, because of those rascals, who just fly around here so. And in case, that people constantly entertain thoughts of them, or if they continuously speak about that, then such people affiliate with those beings, who think in the same way; consequently hitherward arrive those, who thus still want to make harm, and therefore it is necessary, that people abandon all of that, including such thought, and that they stop speaking about it, especially in media. Then we could go down here freely, and freely move around, as it is possible not only at home on our planet, but also on other planets it is so, and it will be so.
Ptaah.“
28. Report. June 14, 1997.
„This our report, you will be reading, treats of our life, me and my family. My wife’s name is Ester, and we have many children together; we bring up Isaac to undertake this task of the commander of our grand cosmic squadron after my demise to my Creator, if he would feel like that and endeavour to conduct himself as I do. In addition I state, that we still reside permanently at our station Share. Ashtar, also the oldest son Isaac and Ester with our sisters attach themselves to this report.“
29. Report. June 16, 1997.
„Every member of our society gains experience of technique, and of other sciences, not only about nature, but we all endeavour to understand also this art, which exists on this your planet Earth, but on our planet, too. We like arts and crafts very much. We apply our wits to work, but we are addicted to arts, too. We sing songs about love, and we also take over other your songs. But reject such arts, dealing with violence; we reject that on principle. We prefer love. You like to listen to your songs about everything possible, and we are not pleased by that at all. You are broadcasting programs publicizing acts of violence and you present continually also antiquated programs about Jesus Christ, without end, and we do not like that; for you yourself know, who is sincerely interested in these contacts. Therefore we stress, that you have at your disposal enough records dealing with proper conduct, decent life, and I emphasize, that it is necessary to realize that, and not just read it without any consequent effort. You have to act, otherwise we would not be here at all, and you would get accustomed to live primitively. You know enough about our people, but you are not concerned with them as much, you care more about our technology, but it is advanced just for this community of people, who endeavour to restore lasting peace; they are not interested in giving it over to such self-centred people.
Transmitted by Ashtar, with additional Guetzal’s comment.“
Please! Destroy all literature, which deals with violence, and inform also other people about it. Everything about acts of violence must be annihilated immediately, I ask you to do that, my dear friends. I mediate to you the best I received here, and I have yet more, but this record for people is temporarily sufficient.
With greetings, Miloslava Drsková.
30. Haating’s declaration. Summer 1994.
„I heard many times,
about this small nation,
you were subjugated for centuries.
And yet, in this nation,
the best people were born.
People, who endeavoured to change this world,
for the welfare of all.
We waited anxiously, too,
for your freedom.
Free in thought, speech.
Therefore we go by air hitherward so often,
since we hope firmly,
that you are the chosen ones.
You would be rather subjugated,
than to use weapons.
But now, what we see:
You live in such a way,
as other in the world do.
Brother fighting against brother so often.
You overlook,
what is really important.
And yet, we did find among you,
good people.
And you are
one of them.
Haating.“
(He comes from the planet Tasila, system Tai, constellation Orion, height 1 m.)
31. Instruction.
„Remember this: If any rascal commits an offense like this, then time is not on his side, whoever it may be. Their time is pressing. As I have said, the Creator will give everybody his share. Endeavour to help the poorest people, all of you, because only bailout of fellow manifests the right way of life, otherwise nothing else. Do not care what higher-ups say; rather get informations about their aims and assets; you should act just according to that. But as I have stated, if you authorize any man on this Earth, you would never become happy. Authorize only the Creator, through the medium of silent prayer transmitted in thought, which he likes more than praying in a church and quoting from the Bible, it is out of the question. We do that just in that way, and otherwise we live as you do, and that’s enough. Then you would reach your goals, thus and in no other way. Especially women fit the bill, their mission is important, and therefore they should hold their own and stand up to men, but not with a weapon in their hands, simply to vindicate themselves. They must be on their guard against rape, by the help of commitment to the Creator: just to transmit a silent prayer in thought, and then no man would touch you, but he would begin to regard you with reverence instead. And woman is capable of that through the medium of tenderness, kindness upon any terms, and her heart must be still full of love towards everything and everybody. This is the power, which could depolarize this Earth; then everything would be slowly set in motion. Men would correct themselves; they would think highly of women and mothers. With that would everybody work just for you. In contrast to present time.
Ptaah.“
32. Colloquy. December 1994.
„Our families have everything what they need, and we like to work; because we help others, we do help ourselves principally, and this is the true service to ou
To aky dlhy post sa sem da dat XD
Mohol by sem niekto skopirovat Pana Prstenov 1? Este som to necital.
Kokotko si mysli, ze to niekto bude aj citat :DDD
Tři prsteny pro krále elfů pod nebem,
Sedm vládcům trpaslíků v síních z kamene,
Devět mužům: každý je k smrti odsouzen,
Jeden pro Temného pána, jenž dlí na trůně
v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.
Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže,
Jeden všechny přivede, do temnoty sváže
v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.
- 4 -
PŘEDMLUVA
Tento příběh při vyprávění rostl, až se stal historií Velké války o
Prsten a obsáhl mnoho průhledů do ještě starobylejší historie, jež mu
předcházela. Byl započat krátce po dopsání Hobita, ještě než byl
roku 1937 vydán. Nechal jsem však toto pokračování ležet, protože
jsem chtěl nejprve dokončit a uspořádat mýty a legendy ze Starých
časů, které nabývaly tvar již několik let. Toužil jsem po tom pro
vlastní uspokojení a příliš jsem nedoufal, že by toto dílo mohlo
zajímat jiné, zejména proto, že jeho inspirace byla především
lingvistická a původně mělo sloužit jako potřebné historické pozadí
pro elfí jazyky.
Když mi ti, jichž jsem se ptal na radu a názor, řekli, abych
nedoufal vůbec, vrátil jsem se k pokračování, povzbuzen prosbami
čtenářů o další informace o hobitech a jejich dobrodružstvích. Příběh
se však neodolatelně spájel se starším světem a stal se vlastně
zprávou o jeho konci a zániku, dříve než byl vypovězen jeho počátek
a prostředek. Ten proces začal už při psaní Hobita; již tam se
naráželo na starší látku: na Elronda, Gondolin, Vznešené elfy a
skřety, a také samovolně a letmo vyvstaly obrazy věcí vyšších,
hlubších nebo temnějších než povrch příběhu: Durina, Morie,
Gandalfa, Nekromanta, Prstenu. Odhalením významu těchto letmých
obrazů a jejich vztahu k dávným dějinám se zjevil Třetí věk a jeho
vyvrcholení ve Válce o Prsten.
Ti, kdo se dožadovali dalších informací o hobitech, je nakonec
obdrželi, ale museli dlouho čekat; skládání Pána prstenů totiž pokračovalo
s přestávkami od roku 1936 do roku 1949. Měl jsem v tom
období mnoho povinností, které jsem nezanedbával, a jako žák i učitel
jsem měl mnoho jiných zájmů, které mě často zcela pohlcovaly.
Ke zdržení samozřejmě přispělo i to, že v roce 1939 vypukla válka.
Tehdy ještě příběh nedospěl ani ke konci 1. knihy. Navzdory temnotě
následujících pěti let jsem zjistil, že se již příběh nedá zcela opustit, a
plahočil jsem se dál, většinou po nocích, dokud jsem nestanul u Balinova
náhrobku v Morii. Tam jsem se nadlouho zastavil. Pokračoval
jsem až téměř po roce, a tak jsem se dostal do Lothlórienu a na Velkou
řeku až koncem roku 1941. Příští rok jsem napsal první náčrt
- 5 -
látky, která nyní tvoří 3. knihu, a začátek 1. a 3. kapitoly 5. knihy, a
když v Anórienu vzplanuly majáky a Théoden dojel do Brázdné doliny,
uvázl jsem. Předvídavost selhala a na přemýšlení nebyl čas.
V roce 1944 jsem opustil rozběhlé nitky zamotané války, kterou
bylo mým úkolem vést, nebo o ní aspoň podat zprávu, a přinutil jsem
se, abych se vypořádal s Fredovou cestou do Mordoru. Tyto kapitoly,
které se později staly 4. knihou, byly psány a odesílány jako seriál
mému synu Christopherovi, který tehdy sloužil u letectva v Jižní
Africe. Přesto trvalo ještě pět let, než příběh dospěl ke svému
dnešnímu konci; během té doby jsem změnil bydliště, katedru i kolej
a dny nebyly sice již tak temné, ale o nic méně namáhavé. A když
bylo konečně dosaženo „konce“, celý příběh se musel revidovat a
vlastně velmi často zpětně přepisovat. A musel se opsat na stroji a
znovu opsat na stroji, a to jsem musel sám, protože na desetiprstý
profesionální opis jsem prostě neměl.
Od doby, kdy Pán prstenů konečně vyšel tiskem, ho četlo mnoho
lidí, a já bych zde rád řekl něco k mnoha názorům a dohadům, které
jsem obdržel nebo četl ohledně motivace a významu příběhu.
Prvořadou motivací byla vypravěčova touha vyzkoušet síly na
opravdu dlouhém příběhu, který by udržel pozornost čtenářů,
pobavil, potěšil a někdy snad i vzrušil nebo hluboce pohnul. Dal jsem
se vést jen vlastním citem pro to, co působí a co vyvolává pohnutí, a
pro mnohé se ten vůdce nevyhnutelně často mýlil. Někteří z těch,
kteří knihu přečetli, nebo ji aspoň recenzovali, ji shledali nudnou,
nesmyslnou nebo opovrženíhodnou; a já nemám proč si stěžovat,
jelikož mám podobný názor na jejich díla nebo ten druh psaní,
kterému očividně dávají přednost. Ale i mnohým z těch, kteří můj
příběh četli s chutí, se leccos nelíbí. Snad ani není možné zalíbit se v
dlouhém příběhu všem ve všech bodech, ani se všem nelíbit ve
stejných bodech. Z dopisů, které jsem dostal, totiž zjišťuji, že právě
ty pasáže nebo kapitoly, které jsou pro některé poskvrnou díla, jiní
zvláště chválí. Čtenář ze všech nejkritičtější, já sám, nyní nachází
mnoho malých i velkých chyb, ale protože naštěstí není povinen
knihu ani opravovat, ani psát znova, přejde je mlčením, až na jednu,
které si všimli jiní: že je kniha příliš krátká.
- 6 -
Pokud jde o nějaký vnitřní význam nebo „poselství“, podle autorova
záměru žádné nemá. Příběh není ani alegorický, ani aktuální.
Jak rostl, zapouštěl kořeny (do minulosti) a vyháněl nečekané větve,
jeho hlavní téma však bylo od počátku dáno nevyhnutelnou volbou
Prstenu jako spojovacího článku s Hobitem. Klíčová kapitola „Stíny
minulosti“ je jednou z nejstarších částí příběhu. Byla napsána dlouho
předtím, než se předtucha roku 1939 stala hrozbou nevyhnutelné
pohromy, a příběh by se byl od toho bodu vyvíjel v podstatě po stejných
liniích, i kdyby byla pohroma odvrácena. Vyvěrá z věcí již
dávno uložených v mysli, v některých případech dokonce již napsaných,
a válka, jež v roce 1939 propukla, ani její důsledky příběh téměř
vůbec nepozměnily.
Skutečná válka se ve svém průběhu ani závěru nepodobá válce
legendární. Kdyby byla legendu inspirovala nebo řídila její vývoj,
byl by se Prstenu jistě někdo zmocnil a použil jej proti Sauronovi;
ten by nebyl zahuben, ale zotročen, a Barad-d?r by nebylo zničeno,
ale okupováno. Když by se Prstenu nezmocnil Saruman, ve zmatcích
a zradách té doby by v Mordoru nalezl chybějící články pro vlastní
bádání o prstenech a zanedlouho by vyrobil svůj vlastní Velký
prsten, s nímž by vyzval k boji samovládce Středozemě. V té srážce
by obě strany hobity nenáviděly a pohrdaly jimi: nepřežili by dlouho
ani jako otroci.
Podle vkusu a názorů těch, kdo mají rádi alegorii nebo aktuálnost,
by se dal vymyslet i jiný vývoj událostí. Mně však byla alegorie ve
všech svých projevech srdečně protivná od chvíle, kdy jsem byl dost
starý a obezřetný, abych ji rozpoznal. Mám mnohem raději historii,
pravou nebo předstíranou, protože ji čtenáři mohou aplikovat různě
podle svého myšlení a zkušeností. Myslím, že mnozí si pletou
„aplikaci“ a „alegorii“; základem první je však čtenářova svoboda,
kdežto základem druhé je cílevědomé autorovo řízení.
Autor samozřejmě nemůže zůstat zcela neovlivněn svou zkušeností,
ale způsoby, jimiž semínko příběhu čerpá živiny z půdy zkušenosti,
jsou krajně složité, a pokusy definovat ten proces jsou přinejlepším
dohady založené na nedostatečných a víceznačných svědectvích.
Když se autorův a kritikův život zčásti překrývají, vzniká také
falešný, ač přitažlivý předpoklad, že jako nejsilnější vlivy musely
- 7 -
působit události nebo myšlenková hnutí společné doby. Sice jsem
vskutku osobně prošel stínem války a plně procítil její tíživost, ale s
léty se zřejmě často zapomíná na to, že být jako mladík zastižen rokem
1914 nebylo o nic méně hrůznou zkušeností než prožít rok 1939
a to, co následovalo. V roce 1918 byli všichni mí blízcí přátelé vyjma
jednoho mrtvi. Nebo vezměme něco méně bolestného: někteří se
domnívají, že se ve „Vymetení Kraje“ zrcadlí situace v Anglii v době,
kdy jsem svůj příběh dopisoval. Není to tak, je to podstatná část
zápletky, předvídaná od počátku, ačkoli v provedení pozměněná vývojem
postavy Sarumana. Není snad třeba říkat, že v sobě nenese
vůbec žádný alegorický význam ani soudobé politické narážky. Ano,
má jistý, třebaže malý základ ve zkušenosti (hospodářská situace
byla totiž úplně jiná), a mnohem hlouběji v minulosti. Krajina, v níž
jsem v dětství žil, byla mrzce ničena v době, kdy mi nebylo ještě ani
deset let, automobily byly raritou (sám jsem nikdy žádný neviděl) a
lidé dosud stavěli příměstské železnice. Nedávno jsem viděl v novinách
obrázek posledního rozkladu kdysi kvetoucího mlýna u rybníčku,
který mi před léty připadal tak důležitý. Mladý mlynář se mi nikdy
nezamlouval, ale jeho otec, Starý mlynář, měl černé vousy a
nejmenoval se Pískař.
Pán prstenů nyní vychází v novém vydání a tato příležitost byla
využita k revizi. Byla opravena řada omylů a nedůsledností, které
ještě v textu zůstaly, a byl učiněn pokus opatřit informace o několika
bodech, na něž se ptali pozorní čtenáři. Uvažoval jsem o všech jejich
poznámkách a dotazech, a jestliže se zdá, že některé byly opomenuty,
je to možná tím, že jsem nedokázal udržet pořádek ve svých poznámkách;
na mnohé dotazy by se však dalo odpovědět jen dalšími
dodatky, nebo spíš vydáním pomocného svazku, jenž by obsahoval
mnoho materiálu, který jsem nezahrnul do původního vydání, zejména
podrobnější lingvistické informace. Toto vydání nabízí prozatím
vedle prologu ještě tuto předmluvu, nějaké poznámky a osobní a
místní rejstřík. Tento rejstřík je záměrem úplný, pokud jde o hesla,
ale ne, pokud jde o odkazy, protože pro nynější účel bylo nutné omezit
jeho rozsah. Úplný rejstřík, plně využívající materiál připravený
paní N. Smithovou, patří spíše do pomocného svazku.
- 8 -
PROLOG
- 9 -
1.
O hobitech
Tato kniha se vesměs zabývá hobity a z jejích stránek se čtenář může
dozvědět hodně o jejich povaze, ale málo o jejich dějinách. Další
informace lze najít také ve výboru z Červené knihy Západní marky,
který byl vydán pod názvem „Hobit“. Onen příběh byl čerpán z
prvních kapitol Červené knihy, sepsaných samotným Bilbem, prvním
hobitem, který se proslavil ve velkém světě, a jím nazvaných „Cesta
tam a zase zpátky“, protože pojednávají o jeho cestě na východ a o
jeho návratu: dobrodružství, které později zapletlo všechny hobity do
velkých událostí onoho věku, jež jsou vylíčeny v této knize.
Mnozí si ovšem mohou přát dozvědět se více o tomto
pozoruhodném nárůdku hned na počátku, kdežto jiní snad nevlastní
předcházející knihu. Pro takové čtenáře je zde shrnuto několik
poznámek o důležitých otázkách hobitosloví a je krátce připomenuto
první dobrodružství.
Hobiti jsou nenápadný, ale starobylý národ, dříve početnější než
dnes; mají totiž rádi mír a pokoj a dobře obdělávanou půdu: jejich
oblíbeným sídlištěm býval spořádaný venkov s dobrými hospodáři.
Nikdy neporozuměli strojům složitějším než kovářské měchy, vodní
mlýn nebo ruční stav, a neměli je rádi, ačkoli uměli obratně zacházet
s nářadím. I za starých časů bývali zpravidla plaší před „Velkými
lidmi“, jak nám říkají, a dnes se nám úzkostlivě vyhýbají a těžko se
dají nalézt. Dobře slyší a mají bystrý zrak, a třebaže mají sklon k
tloustnutí a neradi zbytečně spěchají, jsou nicméně hbití a obratní v
pohybech. Od počátku znají umění rychle a tiše zmizet, když se okolo
hrne nějaký Velký člověk, kterého nechtějí potkat; a toto umění
rozvinuli do té míry, že člověku může připadat čarodějné. Ale hobiti
- 10 -
ve skutečnosti nikdy žádné čarodějnictví nestudovali a jejich nepolapitelnost
vyplývá jen z jejich odborné zdatnosti, kterou vzhledem k
hobití dědičnosti, praxi a důvěrné spřízněnosti se zemí nemohou větší
a nemotornější plemena napodobit.
Jsou to totiž malí človíčci, drobnější než trpaslíci: méně podsadití
a hranatí, i když ve skutečnosti nejsou o mnoho menší. Jejich výška
se různí, pohybuje se od dvou do čtyř stop naší míry. Nyní zřídka
dorůstají tří stop, ale říkají, že se zmenšili a že za starších dob bývali
větší. Podle Červené knihy Bandobras (Bučivoj) Bral, syn
Hromželeza II., měřil čtyři stopy pět palců a mohl jezdit na koni. V
celých hobitských letopisech byl překonán pouze dvěma slavnými
postavami dávnověku, ale o této podivuhodné věci jedná právě naše
kniha.
Pokud jde o hobity z Kraje, o nichž vypráví tento příběh, za dnů
míru a hojnosti to býval veselý lid. Oblékali se do jasných barev,
proslulá byla jejich záliba ve žluté a zelené; ale boty nosili zřídka,
protože měli na chodidlech tvrdou kůži a nohy porostlé hustými
kudrnatými chlupy velmi podobnými vlasům, které mívali zpravidla
hnědé. Proto jediné řemeslo, které málo pěstovali, bylo obuvnictví;
měli však dlouhé a obratné prsty a uměli vyrábět spoustu jiných
užitečných a pěkných věcí. Tváře mívali spíš dobromyslné než
krásné, široké, jasnooké a červenolící, s ústy pohotovými k smíchu,
jídlu i pití. A smáli se, jedli a pili často a důkladně: k prostoduchým
žertům byli hotovi stále a k jídlu šestkrát denně (pokud je mohli
dostat). Bývali pohostinní a milovali společnost a dárky, které štědře
rozdávali a dychtivě přijímali.
Je zcela zřejmé, že přes pozdější odcizení jsou hobiti našimi příbuznými:
jsou nám mnohem bližší než elfové, ba dokonce i než trpaslíci.
Odedávna mluvili jazykem lidí, po svém, a měli rádi i neradi
vesměs stejné věci jako lidé. Jakého druhu ale přesně je náš vzájemný
poměr, to se už nedá zjistit. Počátek hobitů leží hluboko v Dávných
časech, které jsou dnes ztraceny a zapomenuty. Jen elfové dosud
uchovávají záznamy o onom zmizelém věku a jejich tradice se
zabývá téměř výlučně jejich vlastními dějinami, v nichž lidé
vystupují zřídka a o hobitech tam není ani zmínka. A přece je jasné,
že hobiti ve skutečnosti žili ve Středozemí už dlouhá léta, než si jich
- 11 -
ostatní národy vůbec všimly. A protože svět byl koneckonců plný
prapodivných tvorů, tito lidičkové se zdáli pramálo důležití. Za časů
Bilba a jeho dědice Froda však náhle, vůbec ne z vlastního přání,
nabyli důležitosti a proslulosti, a značně zamotali rady Moudrých a
Velkých.
Ony časy, Třetí věk Středozemě, jsou dnes dávno pryč a tvar
všech zemí se změnil; ale oblast, v níž hobiti tenkrát žili, byla
nepochybně táž, kde dosud přežívají: severozápad Starého světa na
východ od Moře. O svém původním domově nevěděli hobiti za
Bilbových časů už vůbec nic. Láska k učenosti (s výjimkou
rodosloví) nebyla mezi nimi vůbec běžná, ale ve starých rodinách se
našli i tací, kteří dosud studovali vlastní knihy, a dokonce sbírali
zprávy o starých časech a dalekých krajích od elfů, trpaslíků a lidí.
Hobití vlastní záznamy začínaly až po osídlení Kraje a jejich
nejstarší pověsti téměř nezasahovaly za časy jejich Putování. Jak
pověsti, tak některé jejich příznačné zvyky a slova svědčí ovšem
jasně o tom, že jako mnohé jiné národy táhli hobiti v dávné minulosti
na západ. Jejich nejstarší zkazky zřejmě zachycují dobu, kdy
přebývali v dolinách horního toku řeky Anduiny, mezi Velkým
zeleným hvozdem a Mlžnými horami. Proč se později odhodlali k
těžkému a nebezpečnému přechodu hor do Eriadoru, se již s jistotou
neví. Jejich vlastní zkazky mluví o rozmnožení lidí v zemi a o stínu,
který padl na les; ten potemněl a od té doby se jmenoval Temný
hvozd. Než překročili hory, rozdělili se již hobiti na tři poněkud
odlišné odrůdy: Chluponohy, Staty a Plavíny. Chluponozi měli
snědší kůži, byli menší a útlejší a chodili bez bot; ruce a nohy měli
úhledné a mrštné; dávali přednost pahorkatinám a kopcům. Statové
byli rozložitější a měli těžší kosti; ruce a nohy měli větší a dávali
přednost rovinám a pobřežím řek. Plavíni měli světlejší pleť i vlasy a
byli vyšší a štíhlejší než ostatní; milovali stromy a lesnaté krajiny.
Chluponozi mívali za starých časů hodně do činění s trpaslíky a
dlouho žili v podhůří. Brzy postoupili na západ a toulali se
Eriadorem až po Větrov, zatímco ostatní byli ještě v Divočině. Byli
nejobvyklejší, nejtypičtější a daleko nejpočetnější odrůdou hobitů.
Měli nejsilnější sklony usadit se na jednom místě a nejdéle
zachovávali zděděný zvyk bydlet v tunelech a norách.
- 12 -
Statové dlouho přebývali na březích Velké řeky Anduiny a méně
se báli lidí. Přišli na západ až po Chluponozích a sledovali tok
Bouřné k jihu, a tam se mnozí na dlouho usadili mezi Tharbadem a
hranicemi Vrchoviny, než se opět pohnuli k severu.
Nejméně početní byli Plavíni. Představovali severní větev. Byli
více spřáteleni s elfy než ostatní hobiti a lépe se vyznali v jazycích a
písních než v řemeslech; a odedávna dávali přednost lovu před
zemědělstvím. Přešli brzy na sever od Roklinky a sestoupili podél
řeky Mšené. V Eriadoru se brzy smísili s ostatními čeleděmi, které je
předešly; ale protože byli odvážnější a dobrodružnější, často se
stávali vůdci nebo náčelníky klanů Chluponohů a Států. I za
Bilbových časů bylo dosud možno vypozorovat silnou plavínskou
tradici ve významnějších rodinách, jako u Bralů nebo u Pánů z
Rádovska.
V západní končině Eriadoru, mezi Mlžnými horami a pohořím
Luny, nalezli hobiti jak lidi, tak elfy. Dosud tam totiž pobýval
ostatek Dúnadanů, Králů lidí, kteří přišli přes Moře ze Západní říše;
vůčihledně jich však ubývalo a země jejich Severního království
pustly. Pro příchozí tu bylo místa víc než dost, a zanedlouho se hobiti
začali usídlovat v spořádaných obcích. Většina jejich starších sídlišť
byla za Bilbových časů už dávno opuštěná a zapomenutá, ale jedno z
prvních důležitých sídlišť přetrvávalo dále, byť zmenšené: byla to
Hůrka a Hustoles kolem ní, nějakých čtyřicet mil na východ od
Kraje.
Nepochybně v oněch raných dobách se hobiti naučili číst a psát
od Dúnadanů, kteří se zase dávno předtím naučili tomuto umění od
elfů. A v tom období také zapomněli jazyky, kterých snad užívali
předtím, a od té doby vždy mluvili Obecnou řečí, západštinou, jak se
jí říkalo, jež byla běžná ve všech královských zemích od Arnoru až
po Gondor a na všech pobřežích od Belfalasu k Luně. Přesto si uchovali
pár vlastních slov, právě tak jako vlastní pojmenování měsíců a
dnů v týdnu a velkou zásobu vlastních jmen z minulosti. Přibližně v
téže době přecházejí u hobitů pověsti v historii, v níž se počítají roky.
Psal se totiž rok 1601 Třetího věku, když plavínští bratři Marko a
Blanko vyrazili z Hůrky a po získání povolení od Velkého krále ve
- 13 -
Fornostu*1 překročili hnědou řeku Baranduinu s velkým zástupem
hobitů. Přešli Most kamenných oblouků, který byl vybudován za dnů
moci Severního království, a zabrali a osídlili všechnu zemi mezi
řekou a Dalekými vrchy. Bylo od nich žádáno jediné: aby udržovali
Velký most a také všechny ostatní mosty a silnice, poskytovali podporu
královským poslům a uznávali královu svrchovanost.
Tak začal krajový letopočet, protože rok překročení Brandyvíny
(jak hobiti pozměnili jméno) se stal Rokem jedna Kraje a všechna
pozdější data se počítala od něho.*2 Západní hobiti se rázem
zamilovali do své nové země, zůstali tam a brzy opět vymizeli z dějin
lidí i elfů. Pokud trvali králové, byli podle jména jejich poddanými,
ale ve skutečnosti žili pod vládou svých vlastních náčelníků a vůbec
se nepletli do událostí venku ve světě. Do poslední bitvy o Fornost s
černokněžným králem Angmaru poslali králi na pomoc lučištníky;
aspoň to tvrdili, ač to žádné lidské příběhy nezaznamenaly. V té
válce Severní království padlo; hobiti přijali zem za vlastní a zvolili
si ze svých náčelníků vladyku, aby převzal moc zmizelého krále. Po
tisíc let se jich vcelku nedotkly války, a tak se množili a prospívali
od Temného moru (37 k. 1.) až do hrozné Dlouhé zimy následované
hladomorem. Tehdy jich zahynulo mnoho tisíc, ale Dny nouze
(1158—60) byly v čase tohoto vyprávění minulostí a hobiti opět
uvykli hojnosti. Země byla úrodná a přívětivá, a ačkoli před jejich
příchodem dlouho ležela ladem, bývala dobře obdělávaná a král tam
kdysi míval mnoho statků, obilných lánů, vinic a lesů.
Rozkládala se na sto dvaceti mílích od Dalekých vrchů k.mostu
přes Brandyvínu a na sto padesáti od severních rašelinišť k jižním
bažinám. Hobiti ji nazvali Kraj, jako sféru moci svého vladyky a
oblast spořádaného podnikání; v tomto příjemném zákoutí světa se
zabývali spořádaným žitím, stále méně si všímali světa venku, kde se
pohybovali temní tvorové, až nakonec začali myslet, že mír a hojnost
jsou ve Středozemí pravidlem a právem všech rozumných obyvatel.
Zapomněli nebo přehlíželi to málo, co věděli o Strážcích a o námaze
1 Jak vyprávějí gondorské záznamy, byl to Argeleb II., dvacátý ze severní
linie, jež skončila o tri sta let později Arveduiem.
2 Roky Třetího věku podle počítání elfů a Dúnadanů lze tedy zjistit přidáním l
600 k datům podle krajového letopočtu.
- 14 -
těch, kteří Kraji umožňovali dlouhý mír. Ve skutečnosti byli chráněni,
ale zapomínali na to.
Žádný hobit nikdy nebyl rozeným válečníkem a hobiti také nikdy
nebojovali mezi sebou. Za starých časů museli ovšem často bojovat,
aby se v tvrdém světě udrželi; ale za Bilba to už byla pradávná historie.
Poslední bitvu před započetím tohoto příběhu, a vlastně jedinou,
která kdy byla vybojována uvnitř Kraje, už nikdo živý nepamatoval:
Bitvu na Zeleném poli roku 1147 k. 1., v níž Bučivoj Bral rozprášil
nájezd skřetů. I počasí se umírnilo a vlci, kteří kdysi hladově přicházeli
od severu za krutých bílých zim, byli dnes pouhou povídačkou
pro děti. A tak ačkoli byla v Kraji dosud jistá zásoba zbraní, sloužily
vesměs jako trofeje zavěšené nad krbem nebo na stěnách, nebo byly
shromážděny v muzeu ve Velké Kopanině. Říkalo se mu Dům pamětin,
protože všechno, pro co hobiti právě neměli použití, ale co nechtěli
vyhodit, nazývali pamětina. jejich domácnosti bývaly pamětinami
poněkud přeplněné a mnohé dárky, jež putovaly z ruky do ruky,
byly právě toho druhu.
Přes pohodlí a mír si však tento nárůdek uchoval překvapivou
otužilost. Když na to přišlo, nebylo snadné je zastrašit nebo zabít; a
možná, že měli dobré věci tak neúnavně rádi i proto, že se bez nich
dovedli obejít, bylo-li třeba, a uměli přežít drsné zacházení — trápení,
nepřátele i počasí — způsobem, který ohromoval ty, kdo je dobře
neznali a nehleděli dál než na jejich bříška a buclaté tvářičky. Ačkoli
nevyvolávali spory a nezabíjeli nic živého pro zábavu, byli stateční v
úzkých a v případě potřeby dosud dovedli zacházet se zbraněmi.
Dobře stříleli z luku, protože měli bystrý zrak a jistou mušku. A nejen
s lukem a šípy. Když se nějaký hobit sehnul pro kámen, bylo
dobré rychle se krýt, jak věděla všechna dobytčata pasoucí se na cizím.
Všichni hobiti původně žili v děrách v zemi, nebo tomu aspoň věřili,
a dosud se cítili v takových obydlích nejvíc doma; ale během
času museli vzít zavděk i jinými druhy obydlí. V Kraji za Bilbových
časů vlastně zpravidla jenom nejbohatší a nejchudší hobiti zachová
váli starý zvyk. Nejchudší žili v norách nejprimitivnějšího druhu,
opravdových doupatech s jedním nebo taky žádným oknem; zatímco
- 15 -
zámožní si dosud stavěli přepychovější obdoby starých nor. Vhodná
místa pro takové veliké a rozvětvené tunely (neboli pelouchy, jak je
nazývali) se nevyskytovala všude; a v rovinách a v nížinných oblastech
začali hobiti, když jich přibývalo, stavět nad zemí. Ano, i v pahorkatých
oblastech a ve starších obcích jako Hobitín nebo Bralův
Městec nebo v hlavním městě Kraje Velké Kopanině na Bílých vrších
bylo dnes mnoho domů ze dřeva, cihel či kamene. Mívali je
zvláště rádi mlynáři, kováři, provazníci a koláři a podobní řemeslníci;
i když mívali k obývání nory, bývali totiž hobiti odedávna zvyklí
stavět kůlny a dílny.
Zvyk stavět selské usedlosti a stodoly údajně vznikl mezi
obyvateli Blat dole u Brandyvíny. Hobiti z té oblasti, Východní
čtvrtky, byli velicí a těžkopádní a v blátivém počasí nosili trpasličí
boty. Ale bylo o nich dobře známo, že jejich krev je převážně
statovská, což dokazovalo i chmýří, které jim rostlo na bradě. Žádný
Chluponoh ani Plavín neměl stopy po vousech. Lidé z Blat a z
Rádovska, ležícího východně od Řeky, na území, jež časem osídlili,
přišli ve skutečnosti do Kraje celkově později a z jihu; a dosud si
zachovali mnohá zvláštní jména a podivná slova, která se jinde v
Kraji nevyskytovala.
Je pravděpodobné, že stavitelské umění bylo jako mnohá jiná
převzato od Dúnadanů. Ale hobiti se mu mohli naučit i přímo od
elfů, učitelů lidského rodu v jeho mládí. Vznešení elfové totiž tehdy
ještě neopustili Středozem a přebývali dosud u Šedých přístavů na
západě a na jiných místech v dosahu Kraje. Na Věžových kopcích za
západními blaty bylo posud vidět tři elfí věže, jež tam stály od nepaměti.
Za měsíčního svitu zářily do daleka. Nejvyšší byla nejdál a
stála na zeleném pahorku. Hobiti ze Západní čtvrtky říkali, že z vrcholu
věže je vidět Moře; ale nebylo známo, že by se někdy nějaký
hobit vyšplhal nahoru. Po pravdě řečeno, málo hobitů se kdy plavilo
po Moři nebo je aspoň vidělo, a ještě méně se jich vrátilo, aby podali
zprávu. Většina hobitů pohlížela i na řeky a na malé loďky s hlubokou
nedůvěrou a málokterý uměl plavat. A jak se dny Kraje dloužily,
mluvili méně a méně s elfy a začali se jich bát a měli nedůvěru k
těm, kdo se s nimi stýkali; a Moře se mezi nimi stalo děsivým slovem
a symbolem smrti a odvraceli tváře od kopců na západě.
- 16 -
Stavitelské umění možná pocházelo od elfů nebo od lidí, ale
hobiti je používali po svém. Nepotrpěli si na věže. Jejich domy byly
obvykle dlouhé, nízké a pohodlné. Nejstarší typ byl ve skutečnosti
pouhou stavební napodobeninou pelouchu, krytou senem či slámou,
případně drnem, a i jeho stěny se poněkud boulily. Toto stadium však
patřilo raným dnům Kraje; hobiti stavitelství se od té doby změnilo,
vylepšilo nápady přejatými od trpaslíků nebo vlastními objevy.
Záliba v kulatých oknech, a dokonce i v kulatých dveřích, byla
hlavní přežívající zvláštností hobiti architektury.
Domy a nory hobitů z Kraje byly často rozsáhlé a obydlené
velikými rodinami. (Bilbo a Frodo Pytlíkové byli jako staří mládenci
výjimkou, jako jí byli i v mnoha jiných ohledech, kupříkladu ve
svém přátelství s elfy.) Někdy, jako v případě Bratů z Velkých
Pelouchů nebo Brandorádů z Brandova, žilo mnoho pokolení
příbuzných spolu v (poměrném) míru v jedné usedlosti po předcích,
kde bylo mnoho chodeb. Všichni hobiti si každopádně potrpěli na
rodové svazky a vypočítávali své příbuzné s velkou pečlivostí.
Kreslili dlouhé a pracné rodokmeny o nesčetných větvích. Při
jednání s hobity je důležité vědět, kdo je příbuzný s kým a v jakém
stupni. Bylo by nemožné vypsat v této knize rodokmen, který by
obsahoval i jen ty nejdůležitější členy důležitých rodin v čase tohoto
vyprávění. Genealogické stromy na konci Červené knihy Západní
marky jsou samy o sobě knížečkou a všem kromě hobitů by
připadaly nesmírně nezáživné. Hobiti si v takových věcech libovali,
pokud byly přesné: měli rádi knížky, když v nich stály věci, které už
znali, pěkně jasně a bez nějakých rozporů.
- 17 -
2.
O dýmkovém koření
Ještě o jedné věci týkající se hobitů starých dob je třeba se zmínit,
o ohromujícím zvyku: nasávali či vdechovali skrze trubice z hlíny
nebo ze dřeva kouř hořících listů byliny, kterou nazývali dýmkové
koření nebo listí, pravděpodobně jakési odrůdy Nicotiany. Původ
tohoto zvláštního zvyku nebo „umění“, jak jej raději nazývali hobiti,
je zahalen tajemstvím. Vše, co se o jeho původu dalo zjistit, bylo
sebráno Smělmírem Brandorádem (pozdějším rádovským Pánem), a
protože on i tabák z Jižní čtvrtky hrají roli v následujícím příběhu,
můžeme citovat z jeho poznámek v úvodu k „Rostlinopisu Kraje“.
„Toto,“ píše; „je jediné umění, které můžeme prohlásit za náš
vlastní vynález. Neví se, kdy hobiti začali kouřit, všechny legendy a
rodové historie to pokládají za samozřejmost; už po dlouhé věky
kouřil lid z Kraje různé byliny, některé páchnoucí, jiné vonné. Ale
všechny záznamy se shodují, že Tobold Troubil z Dolan v Jižní
čtvrtce první vypěstoval pravé dýmkové koření ve svých zahradách
za Hromželeza II. kolem roku 1070 krajového letopočtu. Nejlepší
domovina dosud pochází z tohoto okresu, především odrůdy dnes
známé jako Dolanské listí, Starý Toby a Jižní hvězda.
Jak starý Toby k rostlině přišel, není známo, protože to až do
smrti odmítal sdělit. Věděl toho o rostlinách spoustu, ale nebyl žádný
cestovatel. Říkalo se, že zamlada často chodíval do Hůrky, ale určitě
nikdy nebyl z Kraje dál než tam. Je tedy zcela možné, že se s rostlinou
seznámil v Hůrce, kde aspoň nyní dobře prospívá na jižních svazích.
Hobiti z Hůrky tvrdí, že oni jsou první, kdo kouřil pravé dýmkové
koření. Tvrdí ovšem, že všechno dělali dřív než lidé z Kraje, o
nichž mluví jako o ,kolonistech‘, ale v tomto případě je myslím jejich
nárok oprávněný. A jisté je, že právě z Hůrky se umění kouřit pravé
dýmkové koření rozšířilo v nedávných stoletích mezi trpaslíky a podobné
národy, Strážce, čaroděje či poutníky, kteří dosud procházejí
tou prastarou křižovatkou cest. Domov a středisko umění lze tedy
- 18 -
hledat ve starém hůreckém hostinci ,U skákavého poníka‘, který od
nepaměti vlastní rodina Máselníků.
Nicméně pozorování, která jsem učinil na svých vlastních poutích
na jih, mne přesvědčila, že koření samo není rodem z naší končiny,
ale že postoupilo na sever z dolního toku Anduiny, kam bylo, jak se
domnívám, původně přivezeno přes Moře Muži ze Západní říše. V
Gondoru roste hojně a je tam bujnější a větší než na severu, kde
nikdy neroste planě a prospívá jen na teplých chráněných místech,
jako jsou Dolany. Lidé z Gondoru mu říkají sladký galenas a oceňují
na něm jen vůni květu. Z této země musel být dopraven na sever po
Zelené cestě během dlouhých staletí mezi Elendilovým příchodem a
našimi vlastními časy. Ale i Dúnadani z Gondoru nám přiznávají
čest, že jako první jej nacpali do dýmky hobiti. Ani čaroděje to
nenapadlo dřív než nás. Ačkoli jeden čaroděj, kterého jsem znal,
přijal toto umění dávno za své a získal v něm stejnou obratnost jako
ve všem, do čeho se kdy pustil.“
- 19 -
3.
O uspořádání Kraje
Kraj se dělil na čtyři čtvrtiny, již zmíněné čtvrtky, Severní, Jižní,
Východní a Západní; a ty zase dále na četná rodová území, jež stále
nesla jména některých vůdčích rodin, ačkoli v čase našeho vyprávění
se tato jména nevyskytovala již pouze v rodových územích. Skoro
všichni Bralové žili dosud v Bralsku, ale to neplatilo o mnoha jiných
rodinách jako třeba Pytlících nebo Bulících. Vně čtvrtek byly
Východní marka - Rádovsko - a Západní marka, připojená ke Kraji
roku 1462 k. 1.
Kraj vlastně v této době neměl „vládu“. Rodiny se víceméně
staraly o sebe. Pěstovat potravu a jíst ji zabíralo většinu jejich času.
V jiných otázkách byli zpravidla velkorysí, ne chamtiví, ale naopak
spokojení, umírnění, takže polnosti, statky, dílny a obchůdky
zůstávaly po celá pokolení neměnné.
Trvala samozřejmě prastará tradice týkající se Velkého krále z
Fornostu čili Severky, jak ji nazývali, jež ležela daleko na sever od
Kraje. Ale krále nebylo už téměř tisíc let, ba i trosky královské
Severky zarostly trávou. Přesto hobiti dosud o divokých lidech a
zlých tvorech (jako jsou skalní obři) říkali, že nikdy neslyšeli o králi.
Starodávnému králi totiž připisovali všechny své základní zákony; a
obvykle tyto zákony dodržovali dobrovolně, protože to byla Pravidla
(jak říkali) jak starobylá, tak spravedlivá.
Je pravda, že Bralova rodina už dlouho vynikala; úřad vladyky na
ně přešel (od Starorádů) už před několika staletími a hlava Bralů nosila
tento titul od té doby stále. Vladyka byl předsedou Krajového
sněmu a kapitánem Krajové hotovosti a Zbrojného hobitstya, ale
protože hotovost a sněmy se scházely jen v časech krize, a ty již nenastávaly,
vladyctví bylo už jen čestnou hodností. Bralové byli posud
- 20 -
ve velké vážnosti, protože byli jak četní, tak nesmírně bohatí, a v
každé generaci přiváděli na svět silné osobnosti zvláštních zvyků, a
dokonce dobrodružných povah. To druhé bylo spíš trpěno (bohatým)
než obecně schvalováno. Trval však zvyk mluvit o hlavě rodu jako o
Velkém Bralovi, a podle potřeby se k jeho jménu přidávalo pořadí,
jako například Hromželezo II.
Jediným skutečným činitelem v Kraji byl tou dobou starosta
Velké Kopaniny (neboli Kraje), který byl volen každých sedm let na
svobodném trhu na Bílých vrších o radostinách, to je o letním
slunovratu. Jako starosta měl téměř jedinou povinnost předsedat na
hostinách pořádaných o krajových svátcích, které byly časté. Se
starostováním však byly spojeny úřad poštmistra a Prvního krajníka,
takže řídil jak poslíčkovskou službu, tak Stráž. To byly jediné dvě
služby v Kraji a poslíčkové byli mnohem početnější a zaměstnanější.
Zdaleka ne všichni hobiti uměli číst a psát, ale ti, kdo uměli,
ustavičně psali všem svým přátelům (a vybraným příbuzným), kteří
žili dál než v dosahu odpolední procházky.
Krajníci byl název, který hobiti dali své policii, či tomu, co se jí
nejspíše podobalo. Neměli samozřejmě stejnokroj (takové věci byly
tehdy zcela neznámé), jen pírko za čepicí; v praxi byli spíš polními
hlídači než policisty, častěji honili zaběhlý dobytek než lidi. Na práci
„doma“ jich bylo v celém Kraji dvanáct, po třech v každé čtvrtce.
Značně větší počet, měnící se podle potřeby, byl zaměstnán
„obcházením hranic“ a starostí, aby nikdo zvenčí, velký nebo malý,
nedělal nezdobu.
Na počátku našeho vyprávění Pomezných, jak se jim říkalo,
značně přibylo. Ozývalo se mnoho stížností, že se cizí osoby a
tvorové plíží kolem hranic nebo přes ně: první známka, že všechno
není docela tak, jak má být a jak také vždycky bývalo, pomineme-li
pohádky a staré legendy. Málokdo si všiml toho znamení, a ani Bilbo
si ještě neuměl představit, co věstí. Od jeho památné pouti uplynulo
šedesát let a byl už starý i na hobity, kteří se běžně dožívali sta let;
zřejmě mu však zůstávalo ještě mnoho z velikého bohatství, které si
přinesl s sebou. Jak mnoho nebo jak málo, to neodhalil nikomu, ani
Frodovi, svému oblíbenému „synovci“. Stále také choval v tajnosti
prsten, který našel.
- 21 -
4.
O nalezení prstenu
Jak se vypráví v „Hobitovi“, jednoho dne přišel k Bilbovým
dveřím velký čaroděj, Gandalf Šedý, a s ním třináct trpaslíků: nikdo
jiný než sám Thorin Pavéza, potomek králů, a jeho dvanáct druhů ve
vyhnanství. S nimi vyrazil — k vlastnímu trvalému údivu — jednoho
dubnového rána roku 1341 krajového letopočtu hledat velké
bohatství, trpasličí poklad Králů pod Horou, pod Ereborem v Dolu,
daleko na východě. Výprava byla úspěšná a drak, který poklad
střežil, zahuben. A přece, ačkoli před dosažením vítězství byla
vybojována Bitva pěti armád, Thorin padl a bylo vykonáno mnoho
slavných činů, ta záležitost by stěží ovlivnila pozdější dějiny nebo
dosáhla více než jen zmínky v letopisech Třetího věku, kdyby nebylo
„náhody“ po cestě. Když se společnost ubírala do Divočiny, byla
napadena skřety ve vysokém průsmyku v Mlžných horách; a tak se
stalo, že se Bilbo na chvíli ztratil v černých skřetích dolech hluboko
pod horami a tam, zatímco marně tápal tmou, položil ruku na prsten
ležící na podlaze chodby. Dal si jej do kapsy. V tu chvíli to vypadalo
jako pouhé štěstí.
Při hledání cesty ven došel Bilbo až ke kořenům hor a dál to
nešlo. Na dně chodby, daleko od světla, se rozkládalo studené jezero
a na skalním ostrůvku ve vodě bydlel Glum. Bylo to odporné mrňavé
stvoření: pádloval v malém člunku velkýma ploskýma nohama, zíral
bledýma světélkujícíma očima, dlouhými prsty chytal slepé ryby a
jedl je syrové. Jedl všechno živé, třeba i skřeta, pokud to mohl chytit
a zardousit bez boje. Vlastnil tajný poklad, který se k němu dostal
před dávnými věky, dokud ještě žil na světle: zlatý prsten, který činil
svého nositele neviditelným. Byla to jediná věc, kterou miloval, jeho
„miláček“; a mluvil k němu, i když jej neměl u sebe. Přechovával jej
totiž v bezpečí v díře na svém ostrůvku, pokud právě nelovil nebo
nešpehoval skřety v dolech.
Možná, že by byl Bilba napadl ihned, kdyby jej měl při setkání na
ruce; neměl jej však a hobit měl v ruce elfí nůž, který mu sloužil jako
- 22 -
meč. Aby získal čas, Glum vyzval Bilba, aby si dávali hádanky, s
tím, že neuhodne-li Bilbo hádanku, kterou mu dá, Glum ho zabije a
sní, ale pokud Bilbo porazí jeho, udělá, co bude Bilbo chtít: dovede
ho na cestu ven.
Protože byl beznadějně ztracen ve tmě a nemohl tam ani zpátky,
Bilbo vyzvání přijal; a dali si navzájem řadu hádanek. Nakonec Bilbo
vyhrál, spíš štěstím (jak se zdálo) než chytrostí; nakonec ho totiž
žádná hádanka nenapadala a tu vykřikl, když v kapse nahmatal
prsten, který sebral a už na něj zapomněl: „Co to mám v kapse?“ Na
to Glum nedokázal odpovědět, ačkoli si vyžádal tři pokusy.
Odborníci se, budiž řečeno, rozcházejí, zda tato poslední otázka
byla podle přísných pravidel hry opravdovou hádankou, nebo jen
pouhou otázkou; ale všichni se shodují, že po tom, co ji přijal a
pokusil se na ni odpovědět, byl Glum vázán slibem. A Bilbo na něho
naléhal, aby slovo dodržel; napadlo ho totiž, že by se tenhle slizký
tvor mohl ukázat jako falešný, přestože některé sliby byly odedávna
pokládány za svaté a každý kromě nejzkaženějších tvorů se je bál
porušit. Po staletích samoty ve tmě však bylo Glumovo srdce černé a
byla v něm zrada. Zmizel a vrátil se na svůj ostrůvek opodál v temné
vodě, o němž Bilbo nevěděl. Tam, myslil si, leží jeho prsten. Měl už
hlad a byl rozzlobený, a jen co bude mít svého „miláčka“ u sebe,
nebude se bát žádné zbraně.
Ale prsten na ostrůvku nebyl: ztratil se, byl pryč. Z Glumova
zavřísknutí přejel Bilbovi mráz po zádech, i když ještě nechápal, co
se stalo. Ale Glum právě uhodl, příliš pozdě. „Co to má
v kapšiškách?“ vykřikl. V očích mu svítil zelený plamen, když
spěchal zpátky zavraždit hobita a znovu získat svého „miláčka“.
Bilbo zpozoroval, co mu hrozí, právě včas a slepě se dal na útěk
chodbou vzhůru od vody; a znovu ho zachránilo štěstí. V běhu totiž
vsunul ruku do kapsy a prsten mu tiše vklouzl na prst. Tak se stalo,
že ho Glum neviděl a proběhl kolem, střežit cestu ven, aby „zloděj“
neutekl. Bilbo ho obezřele sledoval, jak šel, klel a mumlal si o svém
„miláčkovi“; z té řeči konečně i Bilbo uhodl pravdu a ve tmě mu
svitla naděje: právě on našel kouzelný prsten a má možnost uniknout
skřetům i Glumovi.
- 23 -
Nakonec se zastavili před neviditelným otvorem, který vedl k
dolní bráně na východní straně hor. Tam se Glum schoulil, čenichal a
naslouchal; a Bilbo pocítil pokušení zabít ho svým mečem. Soucit ho
však zadržel, a ačkoli si nechal prsten, v němž spočívala jeho jediná
naděje, nechtěl jej použít k zabití ubohého tvora v nevýhodě.
Nakonec sebral odvahu, přeskočil ve tmě Gluma a prchal dál
chodbou, pronásledován nepřítelovými výkřiky nenávisti a
zoufalství: „Zloděj! Zloděj! Pytlík! Nenávidíme ho až navěky!“
Zvláštní je, že Bilbo svůj příběh společníkům takto nevyprávěl.
Řekl jen, že mu Glum slíbil dárek, když vyhraje; ale když pro něj šel
na ostrůvek, zjistil, že jeho poklad je pryč: kouzelný prsten, který
kdysi dostal k narozeninám. Bilbo se dovtípil, že to je právě ten prsten,
který našel, a protože vyhrál, už mu právem patřil. Ale protože
byl v úzkých, přiměl Gluma, aby mu náhradou za dárek ukázal cestu
ven. Tuto verzi uvedl Bilbo i ve svých pamětech a zdá se, že ji sám
nikdy nezměnil, ani po Elrondově Radě. V původní Červené knize
zjevně zůstala, stejně jako v několika opisech a výtazích. Mnoho
opisů však obsahuje pravdivou verzi (jako alternativu), a ta pochází
nepochybně z poznámek Fredových nebo Samvědových, kteří oba
poznali pravdu, ačkoli zřejmě nechtěli škrtat nic, co napsal starý hobit
sám.
Gandalf ovšem Bilbově první verzi nevěřil od chvíle, kdy ji slyšel,
a prsten ho nepřestal velice zajímat. Nakonec po dlouhém vyptávání
z Bilba vytáhl pravdivý příběh, což na čas zkalilo jejich přátelství;
zdálo se však, že čaroděj pokládá pravdu za důležitou. Ačkoli to
Bilbovi neřekl, pokládal za důležité a znepokojivé to, že milý hobit
neřekl pravdu hned; zcela proti svým zvyklostem. Myšlenka „dárku“
ovšem nebyla pouhý hobití výmysl. Vnukla mu ji, jak Bilbo přiznal,
Glumova řeč, kterou zaslechl; Glum přece opakovaně nazýval prsten
svým „dáreškem k narozeninám“. To připadalo Gandalfovi také
zvláštní a podezřelé; ale pravdu v tom ohledu nevypátral ještě mnoho
let, jak poznáme ze stránek této knihy.
O Bilbových pozdějších dobrodružstvích se zde není třeba rozepisovat.
S pomocí prstenu unikl skřetím strážím u brány a znovu nalezl
své společníky. Použil prsten na své výpravě mnohokrát, hlavně
- 24 -
k pomoci přátelům; dokud to ale šlo, tajil jej před nimi. Po návratu
domů o něm víckrát s nikým nemluvil, s výjimkou Gandalfa a Froda;
nikdo jiný v Kraji nevěděl o jeho existenci, jak alespoň věřil. Frodo
byl jediný, komu ukázal své vyprávění o výpravě, jež spisoval.
Svůj meč Žihadlo pověsil Bilbo nad krb a své báječné kroužkové
brnění, dar trpaslíků z dračího pokladu, zapůjčil muzeu, totiž Domu
pamětin ve Velké Kopanině. Ale v zásuvce doma v Dně pytle choval
starý plášť s kapuci, který nosil na cestách; a prsten, zajištěný jemným
řetízkem, zůstával v jeho kapse.
Vrátil se domů do Dna pytle 22. června ve svém dvaapadesátém
roce (1342 k. 1.) a v Kraji se nic zvláštního neudálo, dokud pan Pytlík
nezačal připravovat oslavu svých sto jedenáctých narozenin (1401
k. 1.) V tomto okamžiku začíná naše vyprávění.
- 25 -
Poznámka o Krajových letopisech
Úloha, kterou hobiti na konci Třetího věku sehráli ve velkých
událostech, jež vedly k začlenění Kraje do Obnoveného království,
probudila v nich obecnější zájem o vlastní historii; a mnohé domácí
tradice, jež byly do té doby převážně ústní, byly shromážděny a zapsány.
Větší rodiny se také zajímaly o události v celém Království a
mnozí jejich příslušníci studovali jeho starou historii a legendy. Koncem
prvního století Čtvrtého věku se v Kraji nacházelo již několik
knihoven, jež obsahovaly spoustu historických knih a záznamů.
Největší z těchto sbírek byly pravděpodobně v Podvěží, ve Velkých
Pelouších a v Brandově. Naše vylíčení konce Třetího věku je
převzato zejména z Červené knihy Západní marky. Tento nejdůležitější
pramen pro historii Války o Prsten získal svůj název tím, že byl
dlouho uložen v Podvěží, v domově Hezounků, hejtmanů Západní
marky. Byl to původně Bilbův soukromý deník, který s sebou Bilbo
odnesl do Roklinky. Frodo jej přinesl zpět do Kraje spolu s mnoha
volnými listy s poznámkami a během let 1420—1 k. l. téměř zaplnil
jeho stránky svým líčením Války. K němu však byly připojeny a
spolu s ním uchovány tři velké svazky vázané v kůži, jež mu dal Bilbo
na rozloučenou. K těmto čtyřem svazkům byl v Západní marce
dodán pátý, obsahující komentáře, genealogie a různou jinou látku
týkající se hobitích členů Společenstva.
Původní Červená kniha se nedochovala, ale bylo pořízeno mnoho
opisů, především z prvního svazku, pro potřebu potomstva dětí Pána
Samvěda. Nejdůležitější opis však měl jinou historii. Byl přechováván
ve Velkých Pelouších, ale napsán byl v Gondoru na žádost pravnuka
Peregrinova a dokončen roku 1592 k. 1. (172 Č. v.). Jeho jižní
pisatel připojil poznámku: Findegil, královský písař, dokončil tuto
práci v roce 172 IV. Je to do všech detailů přesný opis Vladykovy
knihy z Minas Tirith. Tato kniha je opisem, pořízeným na žádost
- 26 -
krále Elessara, z Červené knihy Periannath, a byla mu donesena vladykou
Peregrinem, když odešel dožít do Gondoru v roce 64 IV.
Vladykova kniha byla tedy prvním opisem Červené knihy a obsahovala
mnohé, co bylo později vypuštěno nebo ztraceno. V Minas
Tirith k ní bylo připojeno mnoho poznámek a oprav, zejména ve slovech,
jménech a citátech z elfích jazyků; a byla doplněna o zkrácené
verze těch částí „Příběhu Aragorna a Arwen“, které nejsou zahrnuty
v líčení Války. Celý příběh údajně zapsal Barahir, syn Správce Faramira,
nějaký čas po odchodu krále. Hlavní důležitost Findegilova
opisu však spočívá v tom, že jako jediný obsahuje celé Bilbovy
„Překlady z elfštiny“. Ukázalo se, že tyto tři svazky byly velmi umným
a učeným dílem, při jehož tvoření využíval mezi roky 1403 a
1418 všech dostupných zdrojů informací v Roklince, jak živých, tak
dokumentárních. Protože jich však Frodo použil jen velmi málo a
protože se cele věnují Starým časům, dále zde o nich nebude řeč.
Protože Smělmír a Peregrin se stali hlavami svých velkých rodin
a současně udržovali osobní svazky s Rohanem a Gondorem,
knihovny v Rádohrabech a Bralově Městci obsahovaly mnohé, co se
neobjevilo v Červené knize. V Brandově bylo mnoho prací pojednávajících
o Eriadoru a dějinách Rohanu. Některé z nich složil nebo
započal Smělmír sám, ačkoli v Kraji byl připomínán především pro
svůj „Rostlinopis Kraje“ a pro své „Počítání let“, v němž rozebíral
vztahy kalendářů Kraje a Hůrky k rohanskému, gondorskému a
roklínskému. Napsal také krátké pojednání „O starých slovech a
jménech v Kraji“, kde projevil zvláštní zájem o objevování spřízněností
s jazykem Rohirů u takových krajových slov jako pamětina a u
starých prvků v místních jménech.
Ve Velkých Pelouších byly knihy méně zajímavé pro Krajany,
ačkoli důležitější pro obecné dějiny. Žádnou z nich nenapsal Peregrin,
ale on i jeho následovníci sebrali mnoho rukopisů napsaných
gondorskými písaři: hlavně opisy nebo výtahy z historií či legend
vztahujících se k Elendilovi a jeho dědicům. Jedině zde v Kraji se
nalezly rozsáhlé materiály pro dějiny Númenorejců a vzestupu Saurona.
Právě ve Velkých Pelouších byl zřejmě s pomocí materiálu
sebraného Smělmírem sestaven „Letopis“. Ačkoliv uváděná data
jsou často dohadem, zvláště u Druhého věku, zasluhují pozornosti. Je
- 27 -
pravděpodobné, že Smělmír získal pomoc a informace z Roklinky,
kterou navštívil více než jednou. Tam, ač Elrond již odešel, ještě
dlouho zůstali jeho synové a s nimi někteří Vznešení elfové. Říká se,
že tam přesídlil Celeborn po odchodu Galadriel; ale není zpráv o
tom, kdy sám nakonec vyhledal Šedé přístavy, a s ním odešla poslední
živoucí památka na Staré časy ve Středozemí.
- 28 -
- 29 -
KNIHA PRVNÍ
- 30 -
KAPITOLA PRVNÍ
DLOUHO OČEKÁVANÝ DÝCHÁNEK
Když pan Bilbo Pytlík z Dna pytle oznámil, že brzy hodlá oslavit
své sto jedenácté narozeniny ve zvláště vybrané společnosti, byla v
Hobitíně spousta řečí a vzrušení.
Bilbo byl velmi bohatý a velmi zvláštní a Kraj nad ním žasl už
šedesát let, od jeho podivného zmizení a nečekaného návratu. Bohatství,
které si přivezl z cest, se už stalo místní legendou a obecně se
věřilo, ať staří říkali co chtěli, že Kopec pod Dnem pytle je plný chodeb
nacpaných poklady. A kdyby tohle nestačilo k proslulosti, bylo
se co divit jeho trvající zdatnosti. Čas plynul, ale zdálo se, že na pana
Pytlíka vůbec nepůsobí. V devadesáti letech byl skoro stejný jako v
padesáti. V devětadevadesáti o něm začali mluvit jako o „zachovalém“,
ale „nezměněný“ by bývalo přesnější. Někteří vrtěli hlavou a
mysleli si, že je to příliš mnoho blaha najednou; zdálo se nespravedlivé,
aby někdo vlastnil (zřejmě) věčné mládí zároveň s (údajně) nevyčerpatelným
bohatstvím.
„Za to se bude muset zaplatit,“ říkali. „To není přirozené a koukají
z toho nepříjemnosti!“
Ale nepříjemnosti zatím nepřicházely, a protože pan Pytlík byl
štědrý v otázce peněz, většina lidí mu byla vcelku ochotna odpustit
jeho podivnůstky i jeho štěstí. Udržoval dobré vztahy s příbuznými
(samozřejmě kromě Pytlíků ze Sáčkova), a měl mnoho oddaných
ctitelů mezi hobity z chudých a bezvýznamných rodin. Neměl však
žádné blízké přátele, dokud nezačali dorůstat někteří jeho mladší
synovci.
- 31 -
- 32 -
Nejstarší z nich a Bilbův oblíbenec byl mladý Frodo Pytlík. Když
bylo Bilbovi devětadevadesát, adoptoval Froda jako dědice a přivedl
ho do Dna pytle, a naděje Pytlíků ze Sáčkova nadobro ztroskotaly.
Bilbo a Frodo měli náhodou narozeniny v jeden den, 22. září. „Pojď
radši bydlet ke mně, Frodíku,“ řekl jednoho dne Bilbo, „a můžeme
slavit narozeniny v pohodlí spolu.“ Tou dobou byl Frodo pouhá
dvacítka, jak nazývali hobiti nezodpovědný věk mezi dětstvím a
plnoletostí, dosahovanou ve třiatřicíti.
Uplynulo dalších dvanáct let. Pytlíkové každoročně pořádali velmi
veselé oslavy narozenin v Dně pytle, ale bylo zřejmé, že na letošní
podzim se plánuje něco úplně výjimečného. Bilbo se měl dožít
stojedenáctin, 111, dosti zvláštního čísla a na hobita velmi úctyhodného
věku (starý Bral sám se dožil jen 130); a Frodovi mělo být třiatřicet,
33, číslo důležité: den jeho plnoletosti.
V Hobitíně a v Povodí začaly pracovat jazyky a pověst o nadcházející
události se rozešla celým Krajem. Osudy a povaha pana Bilbo
Pytlíka se opět staly středem pozornosti a staří náhle zjistili, že jejich
vzpomínky jsou velmi žádané.
Nikdo neměl pozornější posluchače než starý Pecka Křepelka,
běžně známý jako Kmotr. Vykládal „U břečťanu“, v malé hospůdce
v ulici U vody, a mluvil s patřičnou autoritou, protože o zahradu Dna
pytle pečoval čtyřicet let a předtím v tom pomáhal starému Vrtalovi.
Teď když na něho šlo stáří a tuhly mu klouby, práci vykonával většinou
jeho nejmladší syn Sam Křepelka. Otec i syn byli s Bilbem a
Frodem ve velice přátelském poměru. Bydleli na samotném Kopci, v
Pytlové ulici číslo 3, hned pod Dnem pytle.
„Pan Bilbo, to je moc milej a slušnej lepší hobit, to říkám odjakživa,“
prohlašoval Kmotr. Naprosto pravdivě, protože Bilbo k němu
byl velice zdvořilý, říkal mu „Mistře Peckoslave“, a stále se ním radil
o pěstování zeleniny — ve věci „kořínků“, zvláště brambor, byl
Kmotr všemi (sebe nevyjímaje) uznávaným znalcem v celém okolí.
„Ale co ten Frodo, co u něho bydlí?“ zeptal se starý Nouna z Povodí.
„Jmenuje se Pytlík, ale je víc než napůl Brandorád. Nechápu,
proč potřebuje nějaký Pytlík z Hobitína chodit pro nevěstu až do Rádovska,
kde jsou lidi tak divní.“
- 33 -
„A není divu, že jsou divní,“ prohodil Taťka Dvounožka (Kmotrův
soused), „když bydlej na nesprávný straně Brandyvíny, u samýho
Starýho hvozdu. To je zlý temný místo, jestli je jen půlka pravdy na
tom, co se povídá.“
„Máš pravdu, dědo,“ řekl Kmotr. „Ne že by Brandorádi z Rádovska
žili zrovna ve Starým hvozdě, ale je to divná ráče, se mi zdá.
Vyvádějí s lodičkama na ty velký řece — to není přirozený. Není
divu, že to špatně končívá, to vám povím. Ale tak jak tak, pan Frpdo
je tak příjemnej mladej hobit, že bys pohledal. Moc podobnej panu
Bilbovi, a nejenom obličejem. Konečně jeho táta byl Pytlík. Slušnej,
spořádanej hobit, pan Drogo Pytlík; nikdy se o něm nemluvilo, dokud
se neutopil.“
„Utopil?“ ozvalo se několik hlasů. Slyšeli už tuhle i jiné, temnější
pověsti dřív, jak jinak; ale hobiti jsou posedlí po rodinných historiích
a byli ochotni poslechnout si ji znovu.
„No, říká se to,“ pravil Kmotr. „Víte, pan Drogo si vzal nebožku
slečnu Primuli Brandorádovou. Byla první sestřenice našeho pana
Bilba z matčiny strany (její maminka byla nejmladší dcera Starého
Brala) a pan Drogo byl jeho druhý bratranec. Takže pan Frodo je
jeho první i druhý bratranec, vlastně o jedno dál, však mi rozumíte. A
pan Drogo byl zrovna na Brandově u svého tchána, starého pana Hrdomíra,
jako po svatbě mockrát, protože rád papal a starej Hrdomír
hostil náramně štědře; šel na lodičky na Brandyvínu a utopil se i s
manželkou. To byl chudáček pan Frodo ještě děcko, víte.“
„Slyšel jsem, že jeli na vodu po večeři při měsíčku,“ řekl starý
Nouna; „a že se lodička potopila pod váhou pana Droga.“
„A já slyšel, že ho strčila do vody ona a on ji stáhnul za sebou,“
řekl Pískař, hobitínský mlynář.
„Neměl bys poslouchat všecko, co slyšíš, Pískaři,“ řekl Kmotr,
který neměl mlynáře v lásce. „Nač mluvit o strkání a tahání. Lodičky
jsou dost zrádný i pro toho, kdo se ani nezavrtí, a není potřeba hledat
další příčiny neštěstí. Ať je to jak chce: pan Frodo zůstal jako siroteček
ztracenej, abych tak řek, mezi těma divnejma Rádovskejma a v
Brandově ho vychovávali kdovíjak. Podle všech zpráv je to tam úplná
králíkárna. Starej pan Hrdomír tam měl vždycky aspoň stovku
- 34 -
příbuznejch. Pan Bilbo nikdy neudělal milosrdnější skutek, než když
si hocha přived mezi slušný lidi.
Ale pro Pytlíkový ze Sáčkova to musela bejt pořádná rána. Mysleli,
že dostanou Dno pytle, hned když odešel a myslelo se, že je po
něm. A vtom se vrátí a vypakuje je; a žije si a žije a nevypadá ani o
den starší; Pámbu požehnej! A najednou si přivede dědice a nechá
sepsat řádně všecky papíry. Pytlíkoví ze Sáčkova v životě neuviděj
Dno pytle zevnitř, aspoň doufám.“
„Slyšel jsem, že je tam poschovávaná pěkná hromádka peněz,“
řekl neznámý obchodní cestující z Velké Kopaniny, ze Západní
čtvrtky. „Celej vršek Kopce je plnej chodeb nacpanejch bednama
zlata a stříbra a taky drahýho kamení, podle toho, co jsem slyšel.“
„Tak to jste musel slyšet víc, než já můžu potvrdit,“ odpověděl Kmotr.
„O drahým kamení nevím nic. Pan Bilbo nešetří penězma a zdá se,
že jich nemá nedostatek; ale o žádnejch chodbách nevím. Viděl jsem
pana Bilba, když se vracel, bude to nějakejch šedesát let. To jsem byl
kluk. Nebyl jsem dlouho v učení u starýho Vrtala (byl to bratranec
mýho táty), ale měl mě s sebou u Dna pytle, abych mu pomáhal zahánět
lidi z trávníku a ze zahrady během dražby. A uprostřed všeho
najednou přichází Kopcem pan Bilbo s poníkem a velikánskejma
pytlema a pár bedničkama. Nepochybuju, že byly všecky plný pokladů,
který nasbíral v cizích zemích, kde přej sou hory celý ze zlata, ale
aby se tím plnily chodby, tolik toho zase nebylo. Ale můj kluk Sam o
tom bude vědět víc. Je ve Dně pytle v jednom kuse. Je celej dívej po
pohádkách o starejch časech a poslouchá všecky povídačky pana
Bilba. Pan Bilbo ho naučil i číst a psát — nic zlýho tím ovšem nemyslel
a doufám, že z toho nic zlýho nevzejde.
,Elfové a draci,' povídám mu. ,Zelí a brambory jsou pro nás dva
lepší. Nepleť se do věcí lepších lidí, nebo skončíš v moc velký šlamastyce,'
povídám mu. A moh bych to říct i jinejm,“ dodal s pohledem
na neznámého a mlynáře.
Kmotr však posluchače nepřesvědčil. Pověst o Bilbově bohatství
byla už příliš zakořeněná v představách mladší generace hobitů.
„Ale však on k tomu, co si přivez prvně, asi přidával,“ přel se
mlynář, vyjadřuje obecné mínění. „Často bejvá pryč z domu. A podívejte
se na ty pronárody, co sem za ním choděj: trpaslíci o půlnoci a
- 35 -
ten starej kouzelník Gandalf a tak. Říkejte si co chcete, Kmotře, ale
Dno pytle je divný místo a lidi ještě divnější.“
„A vy si můžete říkat, co vy chcete, o věcech, kterejm nerozumíte
o nic víc než námořnictví, pane Pískař,“ odsekl Kmotr, a mlynář mu
byl ještě protivnější než jindy. „Jestli ti jsou divný, tak bychom tady
užili divnosti trochu víc. Jsou lidi, a ne moc daleko odtud, který by
kamaráda nepozvali na skleničku, kdyby bydleli v díře se zlatejma
stěnama. Ale ve Dně pytle se dělají věci pořádně. Náš Sam říká, že
na oslavu bude pozváněj každej, a že budou dárky, povídám dárky,
pro každýho, a zrovna tenhle měsíc.“
Ten měsíc byl září, tak krásné, jak jen srdce ráčí. Za den dva se
rozšířila pověst (asi od vševědoucího Sama), že se bude konat ohňostroj
— a navíc ohňostroj, jaký v Kraji neviděli málem sto let, přinejmenším,
co umřel Starý Bral.
Dny míjely a Den se blížil. Jednoho večera vjel do Hobitína podivný
vůz naložený podivnými balíčky a drkotal do Kopce ke Dnu
pytle. Poplašení hobiti vykukovali z osvětlených dveří a civěli na něj.
Řídil jej nějaký cizokrajný pronárod, který si prozpěvoval divné písničky:
trpaslíci s dlouhými bradami a staženými kapucemi. Pár jich
zůstalo v Dně pytle. Koncem druhého zářijového týdne projel za bílého
dne Povodím vozík směrem od Brandyvínského mostu. Řídil jej
osamělý starý muž ve vysokém modrém špičatém klobouku, dlouhém
šedém plášti a se stříbřitou šálou. Měl dlouhé bílé vousy a huňaté
obočí, které mu trčelo až přes okraj klobouku. Hobiťata utíkala
přes celý Hobitín a až nahoru na Kopec za vozíkem. Byl naložený
petardami, jak správně uhodli. U Bilbových dveří začal stařec skládat:
byly to veliké balíky raket všeho druhu a tvarů, každá s nálepkou
nesoucí velké G a elfí runu .
To byla ovšem Galdalfova značka a starý muž byl Gandalf, čaroděj,
jehož sláva v Kraji spočívala především na jeho obratnosti s ohněm,
kouřem a světly. Jeho skutečná práce byla mnohem těžší a nebezpečnější,
ale o tom Krajané nevěděli nic. Pro ně byl prostě jednou
z „atrakcí“ na oslavě. Odtud vzrušení hobiťat. „G jako Grand!“ křičely
děti a stařec se usmíval. Znaly ho od vidění, ačkoli se v Hobitíně
objevoval jen občas a nikdy se dlouho nezdržel, ale ani ony, ani ni-
36 -
kdo jiný kromě nejstarších z dospělých neviděl žádný jeho ohňostroj
— patřily už legendární minulosti.
Když stařec s pomocí Bilba a několika trpaslíků skončil vykládání,
Bilbo rozdal pár penízků, ale k lítosti diváků ani raketku, ani dělbuch.
„Běžte!“ řekl Gandalf. „Uvidíte toho až až, ale v pravý čas.“ Pak
zmizel vevnitř s Bilbem a dveře se zavřely. Mladí hobiti zírali ještě
chvíli marně na dveře a pak odešli s pocitem, že se dne oslavy asi
nedočkají.
V Dně pytle seděli Bilbo a Gandalf u otevřeného okna pokojíku
hledícího na západ do zahrady. Pozdní odpoledne bylo jasné a pokojné.
Květiny žhnuly rudě a zlatě: hledíky, slunečnice a řeřichy se
plazily po drnových stěnách a nahlížely do okrouhlých oken.
„Vy máte ale jasnou zahradu!“ řekl Gandalf.
„Ano,“ řekl Bilbo. „Mám ji opravdu moc rád a starý dobrý Kraj
taky; ale myslím, že potřebuji dovolenou.“
„Takže chcete provést svůj plán?“
„Chci. Rozhodl jsem se už před několika měsíci a nerozmyslel
jsem si to.“
„Tak dobře. Už o tom nebudeme mluvit. Držte se svého plánu —
ale celého svého plánu — a doufám, že se obrátí k dobrému jak pro
vás, tak pro nás pro všechny.“
„Také doufám. Rozhodně se míním ve čtvrtek dobře pobavit a
provést svůj žertík.“
„Rád bych věděl, kdo se bude smát,“ potřásl Gandalf hlavou.
„Uvidíme,“ řekl Bilbo.
Příštího dne zarachotily Kopcem další vozy, a ještě další. Mohlo
to sice vyvolat stížnosti ze strany místního obchodu, ale během týdne
se začaly z Dna pytle valit objednávky na všechny druhy potravin,
užitkového a přepychového zboží, jaké se jen dalo sehnat v Hobitíně,
Povodí a celém okolí. Lidí se zmocnilo nadšení; začali odškrtávat
dny v kalendáři a horlivě vyhlížet listonoše s pozvánkou.
Zanedlouho začaly pozvánky pršet a hobitínský poštovní úřad byl
zahlcen a povodský se topil a byli povoláni listonoši dobrovolníci.
- 37 -
Proudili nepřetržitě do Kopce se stovkami zdvořilých obměn na Děkuji,
určitě přijdu.
Na vratech Dna pytle se objevila cedule VSTUP POVOLEN JEN
VE SPOJITOSTI S OSLAVOU. I ti, kdo měli nebo předstírali, že
mají co činit s oslavou, zřídka pronikli dovnitř. Bilbo měl práci: psal
pozvánky, odškrtával odpovědi, balil dárky a konal jisté soukromé
přípravy. Od Gandalfova příjezdu se neukázal.
Jednoho dne se hobiti probudili a spatřili velkou louku jižně od
Bilbových dveří pokrytou lany a tyčemi na stavbu stanů a pavilónů.
V břehu vedoucím k silnici byl proražen vchod se širokými schody a
bělostnou brankou. Tři hobiti rodiny z Pytlové ulice u louky jevily
ohromný zájem a ostatní jim záviděli. Starý Kmotr Křepelka už ani
nepředstíral práci na zahradě.
Začaly se vztyčovat stany. Byl tam jeden zvlášť veliký pavilón,
tak velký, že strom, který na louce rostl, se v něm schoval a stál pyšně
na jednom konci, v čele hlavního stolu. Na každé větvi visela lucernička.
Ještě slibnější (pro hobití hlavy) byla obrovská kuchyně
pod širým nebem v severním rohu louky. Ze všech hospůdek a hospod
v širém okolí dorazili kuchaři a připojili se k trpaslíkům a jiným
pronárodům ubytovaným v Dně pytle. Vzrušení vrcholilo.
Pak se zatáhlo. To bylo ve středu, den před oslavou. Zavládla úzkost.
Potom se konečně rozbřeskl čtvrtek 22. září. Slunce vstalo,
mraky zmizely, vlajky zavlály a zábava začala.
Bilbo to nazval Oslava, ale ve skutečnosti to byla směsice nejrůznějších
zábav. Prakticky všichni z okolí byli pozváni. Pár jich bylo
omylem přehlédnuto, ale protože přišli stejně, nic se nestalo. Byla
pozvána i spousta lidí z jiných částí Kraje; a několik jich přišlo i přes
hranice. Bilbo vítal hosty (a další příchozí) u nové bílé branky osobně.
Rozdával dárky kdekomu — byli i tací, kteří zadem vyšli a dostavili
se ke dveřím znovu. Hobiti totiž dávali o narozeninách dárky
druhým. Zpravidla ne tak drahé a ne tak štědře jako při této příležitosti,
ale stejně to nebyl špatný zvyk. V Hobitíně a Povodí měl vlastně
každý den někdo narozeniny, takže každý hobit z okolí měl naději
aspoň na jeden dárek týdně. Ale nikdy se jich nepřesytili.
Při této příležitosti byly dárky neobyčejně pěkné. Hobití děti byly
tak vzrušené, že na chvíli málem zapomněly na jídlo. Byly tam hrač-
38 -
ky, jaké dosud neviděly, všechny krásné a některé kouzelné. Však
jich byla spousta objednána už před rokem a dorazila až od Hory a z
Dolu a byla to pravá trpasličí práce.
Když byl každý host přivítán a konečně vevnitř, zpívalo se, tančilo,
hrála se hudba i hry a samozřejmě se jedlo a pilo. Byla stanovena
tři jídla: oběd, svačina a večeře. Ale oběd a svačina se poznaly hlavně
podle toho, že v tu dobu si hosté sedli všichni a jedli společně. V
ostatním čase pouze všude jedly a pily spousty lidí nepřetržitě od
jedenácti do půl sedmé, kdy začínal ohňostroj.
Ohňostroj byla Gandalfova záležitost: nejenže rakety přivezl, ale
také je navrhl a vyrobil; a zvláštní efekty, sestavy a sady raket vysílal
sám. Štědře však rozdával prskavky, kapsle, dělbuchy, pochodně,
trpasličí svíce, elfí fontány, skřetí štěky a hromobití. Všechny byly
skvělé. Čím byl Gandalf starší, tím byl lepší.
Některé rakety byly jako hejna jiskřivých ptáků, kteří sladce zpívali.
Bylo vidět zelené stromy s kmeny z temného dýmu: jejich listí
se rozvilo, jako když v jednom okamžiku propukne jaro, a ze svítících
větví padaly na užaslé hobity žhoucí květy se sladkou vůní a
rozplývaly se těsně předtím, než by se dotkly jejich vzhůru obrácených
tváří. Fontány motýlů se třpytivě rozlétaly mezi stromy, tryskaly
sloupy ohňů, které se v letu měnily v orly, plující lodi nebo hejno
táhnoucích labutí; byla červená bouře a žlutý lijavec; les stříbrných
kopí vyletěl do vzduchu s rykem vojska, které se žene do boje, a padl
zpět do vody, jako když syčí stovky žhavých hadů. A pak přišlo poslední
překvapení na Bilbovu počest, které hobity pořádně vylekalo,
jak měl konečně Gandalf v úmyslu. Světlo zhaslo. Vystoupil oblak
dýmu. Začal se podobat daleké hoře a její vrcholek začal řeřavět.
Hora vyplivla zelené a rudé plameny. A vtom vyletěl rudozlatý drak
— ne v životní velikosti, ale vypadal strašně jako živý —, oheň mu
šlehal z tlamy, oči se hrozivě poulily; zaburácelo to a drak třikrát
přeletěl nad hlavami davu. Všichni se přikrčili a někteří rovnou padli
na obličej. Drak přefuněl kolem jako rychlovlak, udělal salto a pukl
nad Povodím s ohlušujícím třeskem.
„To je znamení k večeři!“ pravil Bilbo. Úzkost a strach se rozplynuly
a padlí hobiti vyskočili. Všechny čekala báječná večeře; totiž
všechny kromě těch, kteří byli pozváni na zvláštní rodinnou večeři.
- 39 -
Ta se konala ve velkém pavilónu se stromem. Pozvánky byly omezeny
na dvanáct tuctů (počet nazývaný hobity také veletucet, ačkoli se
nehodilo užívat toho pojmu o lidech); a hosté byli vybráni ze všech
rodin, s nimiž byli Bilbo a Frodo spřízněni, s přídavkem několika
nespřízněných přátel (jako Gandalf). Byla tam s dovolením rodičů i
spousta mladých hobitů; hobiti totiž nezakazovali dětem zůstat déle
vzhůru, zvláště když byla naděje, že dostanou zadarmo najíst. Odchovat
mladé hobity stálo nějaké ohánění.
Byla tam spousta Pytlíků a Bulíků a také hodně Bralů a Brandorádů;
byli tam různí Ponravové (příbuzní Bilbo vy babičky) a různí
Cvalíkové (spříznění s jeho dědečkem Bralem) a výběr Pelíšků, Bulvu,
Kšandičku, Jezevců, Dobráčků, Troubilů a Hrdonožků. Někteří
byli s Bilbem spřízněni jen velmi vzdáleně a někteří snad nikdy nebyli
v Hobitíně, protože žili ve vzdálených končinách Kraje. Pytlíkoví
ze Sáčkova nebyli opomenuti. Oto a jeho choť Lobelie byli přítomni.
Neměli rádi Bilba a Froda nenáviděli, ale pozvánka, psaná
zlatým inkoustem, byla tak velkolepá, že pokládali za nemožné odmítnout.
Kromě toho jejich bratranec Bilbo Pytlík se zabýval kuchařským
uměním už drahně let a jeho stůl byl vyhlášený.
Všech sto čtyřiačtyřicet hostí očekávalo příjemnou hostinu, ačkoli
se dost děsili proslovu hostitele po večeři (nevyhnutelného bodu programu).
Míval sklon zatahovat do řeči úryvky čehosi, čemu říkal
poezie, a občas, po nějaké skleničce, dělal narážky na ztřeštěná dobrodružství
své tajemné pouti. Hosté nebyli zklamáni: čekala je velmi
příjemná hostina, vlastně poutavá zábava, vydatná, hojná, rozmanitá
a dlouhá. V následujícím týdnu poklesl nákup potravin v širém okolí
málem na nulu, ale protože Bilbovo pohoštění odčerpalo zásoby většiny
obchodů, sklípků a skladišť v okruhu mnoha mil, nijak to nevadilo.
Když dojedli (skoro), přišel Proslov. Většina přítomných byla teď
ovšem ve snášenlivém rozpoložení, v oné blažené fázi, kterou nazývali
„docpávání“. Usrkávali oblíbené nápoje, uždibovali oblíbené
lahůdky a zapomínali na své obavy. Byli připraveni vyslechnout cokoli
a jásat po každé větě.
„Moji milí,“ začal Bilbo, povstávaje. „Slyšte! Slyšte!“ volali a
opakovali to tak, jako by se jim ani nechtělo uposlechnout vlastní
- 40 -
výzvy. Bilbo vstal a vylezl na židličku pod rozsvíceným stromem.
Světlo lucerniček padalo na jeho usměvavou tvář; na vyšívané vestě
svítily zlaté knoflíky. Každý ho mohl vidět, jak stojí, jednou rukou
kyne, druhou schovává v kapse kalhot.
„Drazí
Hmm, iba 40 stran preslo :D
Zvysok je tu
http://e-knihy....tvo-prstenu.pdf
Oni povedali na čo tam idú.
Kokot to určite aj čítal že na čo tam išli.
Ale bude tu zavádzať, klamať a oretvarovat sa, lebo je to ruský fašistický kokot
Ešte raz, načo mu tu reagujete???
Nestačilo poslať Jojka do jeho milovaného fašistického Ruska fajčiť ruské čuráky?
TL;DR
Plyn je všade, kade tade po celom svete.
Lodovik> majsterstyk! ;)
Tak! A teraz zavrú guláš aj s adminom za porušovanie autorských práv!
kroch kroch